O praprastrýci se zase traduje, že svůj erb a kočár prohrál v kartách. „Takže to mám po předcích v genech namíchané na docela veselý a pestrý život," říká sám Karol Lovaš, který se do Božejova přestěhoval v roce 2011. Zastává názor, že všude tam, kde žijí lidé spokojení a šťastní, dá se žít spokojeně a šťastně. „Musíme pro to však i my sami něco udělat," dodává Lovaš. Ze slovenského novináře se stal knězem na Vysočině, ovšem ani jako správce božejovské farnosti na psaní a žurnalistiku nezanevřel.

Proč jste se rozhodl přestěhovat se ze Slovenska do České republiky?
Na Slovensku jsem působil jako politický reportér a moderátor. Když jsem se pak rozhodl stát se knězem, přišlo mi vhodné odejít někam, kde nebudu muset vysvětlovat, zvlášť bulváru, proč zanechávám tak „úžasného" zaměstnání, jakým novinařina pro mnohé zajisté je. I díky emeritnímu opatovi Bronislavovi jsem se ocitl v želivském klášteře. Následně jsem vystudoval Katolickou teologii na Karlově univerzitě v Praze. Malý a velký doktorát z Teorie a dějin žurnalistiky jsem obhájil na Katolické univerzitě v Ružomberku na Slovensku.

Jak dlouho jste tedy v České republice?
To bude tak deset jedenáct let. Nejdříve jsem studoval v Praze, pak jsem se vrátil na čas na Slovensko, abych znovu zakotvil v Želivě, ve svém mateřském klášteře. Do Božejova jsem odešel v únoru 2011.

Vaše rodina pochází ze Slovenska, nebo máte předky či příbuzné i z jiných koutů světa?
Všichni pocházíme ze Slovenska. Dědeček z tátovy strany byl ale čistý Maďar. Babička z maminčiny strany pochází ze zemanského evangelického rodu. Jmenovala se Kačáni. Kačáni a Szentiványi, to vám byli velcí páni, tak se to alespoň tradovalo na středním Slovensku, kde oba rody žily. Praprastrýc prý chodil i na zasedání sněmu do Budapešti. Jinak byl ale asi velký bouřlivák, vlastní erb a kočár dokonce prohrál v kartách.

Vracíte se na Slovensko?
Vracím se kvůli rodičům a sestře a také kvůli pracovním povinnostem. Na prvním okruhu veřejnoprávního rozhlasu mívám každý čtvrtek ráno zamyšlení. A pak ještě komentuji pro slovenský webový portál aktuální dění.
Dá se říct, která ze zemí je pro vás domovem? Zda je to Slovensko, nebo Česká republika?
Zastávám názor, že všude, kde jsou lidé, se dá žít. No, jen tam, kde žijí lidé spokojení a šťastní, dá se žít spokojeně a šťastně. Tak se snažím.

Je podle vás nějaký rozdíl mezi charaktery Slováků a Čechů?
Mám pocit, že když jsme ještě byli Československo, všechno bylo víceméně pohromadě. Po rozdělení jako by v Čechách zůstal rozum a na Slovensku jako by zůstalo srdce. K celému člověku ale patří oboje. My Slováci nyní občas postrádáme rozumové ukotvení a Čechům zase chybí ono srdce.

Bylo podle vás rozdělení Československa dobrým, nebo špatným krokem?
Československo bylo vždycky, co si budeme říkat, sňatkem z rozumu. Je dobře, že oba národy dospěly k samostatnému a zodpovědnému životu a že jsou naše vzájemné vztahy nyní lepší než v době, kdy jsme byli spojeni společným špajzem.

Mluvíte v České republice česky, nebo slovensky?
V České republice mluvím česky. Nejprve jsem mluvil slovensky, protože jsem nechtěl prznit češtinu, ale potom jsem zjistil, že mi téměř nikdo nerozumí. Když se jednou dítě rozplakalo a já nevěděl proč, dozvěděl jsem se od jeho paní učitelky, že je to proto, že mi nerozumí. Tehdy jsem začal mluvit česky. Pro naši generaci je přirozené, že si Češi a Slováci navzájem rozumí, ale u dětí už to neplatí.

Česky mluvíte velice dobře, ale jak vám jde psaná čeština?
Špatně, česky neumím psát. Čeština a slovenština se možná zdají jako podobné jazyky, ale jsou úplně rozdílné. O gramatice to platí dvojnásobně.

Jeden čas jste pracoval jako válečný zpravodaj v Jugoslávii. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Byl jsem mladý a odvážný. Dnes už bych nevyjel do žádné války. Na druhé straně, získal jsem zkušenost, které vděčím za to, že jsem měl možnost uvědomit si hodnotu života. Se samopalem na zádech a s obviněním ze špionáže se o životě přemýšlí jinak. S pokorou. Snad mi tento postoj vydrží ještě dlouho.

Myslíte si, že v Božejově zakotvíte napořád, anebo vás to táhne jinam?
V klášteře jsem se naučil poslouchat. Je to zaručeně jednodušší než rozkazovat, i když nás to spíše táhne k tomu druhému. Pokaždé, když jsem si postavil hlavu a chtěl něco po svém, nedopadlo to. Obyčejně dohlédneme jen na konec ulice. No, přece jen je někdo, kdo vidí dál. Dokonce dál než za roh. Proto mu, Bohu, plně důvěřuji.

Jak jste dospěl k tomu, že jste se přestěhoval do Božejova a stal se správcem farnosti?
Po mém návratu ze Slovenska jsem měl být kaplanem v Praze na Žižkově. Zemřel ale páter Zeman v Božejově, a tak se mě pan opat zeptal, zda bych nechtěl zůstat přece jen blíž klášteru. A já řekl, že ano. Nikdy jsem toho nelitoval. Božejov je pro mě moc inspirativní. Nakonec jsem tu napsal už tři knížky, a to Kto sa chce naučiť byciklovať, musí aj padnúť, Náš Boh nosí zásteru a Pojedači Boha. Od letního semestru budu vést svůj rozhlasový ateliér pro budoucí žurnalisty na Karlově univerzitě. Takže se vlastně takovým malým obloukem znovu vracím i do Prahy.

Často v Božejově iniciujete kulturní akce. Myslíte si, že jsou úspěšné?
O Vánocích u nás byl podruhé Vašek Neckář. Nyní, 13. února, přijede další pohádkový princ Josef Zíma. Spolu s Yvettou Simonovou, která nazpívala známou Tornado Lou ve filmu Limonádový Joe, odprezentují své největší hity. V prodeji jsou poslední vstupenky. Bohu díky, ještě nikdy se nestalo, že bychom neměli vyprodáno.

Jakou hudbu máte rád vy?
Miluji operu, hlavně Janáčka. Miluji staropražské písničky, mám rád Richarda Müllera. Preferuji klasiku, i v populární hudbě.

Z novináře jste se stal knězem. Co vás k tomu vedlo?
Touha být šťastným. Nic víc, ani méně. Dnes už bych ale neodcházel, protože vím, že štěstí bylo i tam, odkud jsem odešel. Já byl tehdy příliš slabý a neviděl ho. Ze stejného důvodu bych se ale už dnes nevrátil zpět. Štěstí není něco mimo nás. Je naší součástí. Jak mi napsal kdysi Milan Rúfus: „Len vybojovaný pokoj je pokojom, len vyzápasená radosť je radosťou." Kdekoliv se nacházíme, musíme bojovat a zápasit. Jan Saudek mi při každém setkání připomíná: „Ještě metr a objevíš poklad." Jen se nevzdávat, to je důležitá součást receptu na štěstí.

Jak byste sám sebe jako kněze charakterizoval? Jste spíše konzervativní, nebo pokrokový?
Asi jsem progresivní konzervativec. (úsměv) Ve svém nitru jsem spíše konzervativní, ale jsem připravený, jak to říkal zakladatel našeho řádu, pro každé dobré dílo. Například v těchto dnech papež František přijal, že na Zelený čtvrtek se nebudou mýt nohy jen mužům, ale také ženám. A to už v Božejově děláme několik let.

Jak jste sám zmínil, stále se věnujete psaní. Co vás na novinařině láká?
Být poslem dobrých správ. Ty jsou dnes podpultovým zbožím. Společné poslání novináře i kněze je přinášet dobré zprávy.

Jak vidíte postavení církve v dnešním světě?
Nejhezčí definici církve jsem slyšel od svého profesora dogmatiky. S jistou mírou nadsázky použil citát z filmu Limonádový Joe: „Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina." Církev je společenství hříšníků toužících po lásce. A láska, to je stará sklerotička. Zapomíná, aby mohla milovat. Připomínat tuto pravdu je prvořadým posláním církve. Nabízet přijetí, odpuštění, lásku a posléze jim také učit.

Jaký máte názor na současnou situaci ve světě?
Je dobré si uvědomit, že svět není jen to, co nám ukazují v televizi. Podívejme se kolem sebe. Všechno, co vidíme právě teď, je svět, který nám patří. Neměli bychom ho zanedbávat. Může nás totiž udělat šťastnými. Řešíme svět v médiích a zapomínáme na to nejdůležitější, na člověka vedle sebe. Na svoje přátele. Kdysi mi jedna stará herečka řekla: „Pamatuj si. Přítel je ten, kdo ví o nás víc než naši rodiče, a přesto nás má rád." Nezanedbávejme je.