„Ještě zprávy ani neskončily a už volal pán z Kyjova, že by chtěl pejska, pak volal další z Bydžova a paní z Brna. Druhý den byli oba pejskové i fenka pryč. Díky dalším volajícím se navíc povedlo najít nový domov dalším dvěma psům a čtyřem koťatům," pochvaluje si úspěch reportáže Ladislav Váňa ze zookoutku u Kletečné, kde štěňata našla azyl, a upřesňuje místo, kde se roztomilých voříšků chtěl někdo nelidským způsobem zbavit. „Lidé, kteří mi volali, je dva týdny zpátky našli na kolejích vedoucích z Humpolce na Jihlavu, za kapličkou," doplňuje.

Jedni ubližují, jiní pomáhají

Kvůli častým zkušenostem s lidskou bezohledností a krutostí se nezdráhá přiznat, že lidi schopné takových věcí nenávidí. Osud zvířat ale není lhostejný všem.

„Za těch pět roků, co tohle dělám, se mnozí naučili pomáhat. Volají a ptají se, co potřebujeme. Nemusíte vozit peníze, říkám jim, stačí to, co vám doma zbyde. Tvrdý chleba, tvrdé rohlíky, skořápky. Vás nic nestojí, že to dáte na radiátor usušit, a mně to pomůže," popisuje, jak málo stačí, aby se zvířata v zookoutku měla lépe.
Žije jich tam dohromady kolem osmnácti stovek. Uzdravené poštolky nebo káňata se už brzy dočkají vypuštění na svobodu, ale s domácími zvířaty je to těžší.

Ta si musejí počkat na nového páníčka. Jenom psů Váňovým zvířecím útočištěm prošlo už na sto šedesát.
Další Váňovo vyprávění odhaluje malé zázraky, které jsou na bývalém zemědělském statku skoro na denním pořádku a dovedou jeho majiteli vykouzlit úsměv na rtech. Třeba příběh staré kozy, která už měla v zookoutku strávit jen pár posledních chvil svého života. „Jenže nám tady začala znovu dojit a zrovna v té době mi z Humpolce přivezli nalezené srnče, které jsme na jejím mléce vychovali. S tím, že by ještě mohla přivést na svět kůzlata, jsme ale už nepočítali," naznačuje Váňa, jakým směrem se bude vyprávění ubírat.

Mezitím upozorňuje, že na statku už dávno nebydlí se zvířaty sám. K manželce a synovi přibyl další společník. „Zavolal pán od Poděbrad, jestli k nám může přestěhovat svá zvířata, o která se po smrti manželky nezvládal sám starat. Každou chvíli pak ale volal, jak se mají, a tak slovo dalo slovo a děda se k nám také přistěhoval. Kromě psa, tří koček a poníka přivedl i kozla. Toho jsme dali ke koze v domnění, že nic nehrozí. Pak jdu takhle jednou ráno krmit a slyším békání dvou malých kůzlátek," usmívá se Ladislav Váňa a hned pokračuje o vysloužilé pětadvacetileté kobyle, která se menším nedopatřením ohřebila a před pár týdny přivedla na svět hříbě.

Se zookoutkem jsou také starosti

Radosti ale podle kletečenského „zvířecího táty" provázejí i starosti. Pomáhat zvířatům totiž není jen tak. „S každým zraněným ptáčkem, kterého přinesu z přírody, musím do dvou dnů podat žádost, abych ho tu mohl držet. Takhle jsem třeba dostal dvousetkorunovou pokutu za kosa. Když jsem ho našel, měl už na zraněné hlavičce červíky. Nenahlásil jsem ho, přišla kontrola a už to bylo. Vysvětlování, že ho přece nechci držet a pustím ho, jakmile se uzdraví, nepomohlo. Uzavřeli to tím, že ze zákona jsem povinen vše hlásit," svěřuje se Váňa, co ho trápí.

A to není zdaleka všechno. Více uvidí diváci v některém z příštích dílů pořadu Na vlastní oči. Ještě totiž neuplynul ani měsíc od doby, kdy štáb u Kletečné natáčel.