Kůň není kolo. Nemůžete ho odložit, když nemáte čas, říká Radka Dvořáková

Dnes je jí osmatřicet let a stále dost času tráví u koní. Koníček se stal životní náplní. V Rynárci na Pelhřimovsku založila jezdecký klub Cavalier, za který stále závodí. A pokud nezávodí, tak s koňmi trénuje a stará se o ně každý den. „Kůň není kolo, nemůžete ho odložit, protože zrovna nemáte čas," říká.

Jaký byl váš první kontakt s koňmi?
O koních mi často vyprávěla babička. Moji rodiče koně neměli a nezajímali se o ně, ale babička je milovala. Říkala, že láska ke koním se rodí vždy ob generaci, a lásku k nim ve mě probudila právě ona. Ke koním jsem se dostala na dnešní dobu poměrně pozdě – až v jedenácti letech, protože dnes se začíná jezdit mnohem dřív.

Kde to bylo?
V okolí Rynárce koně nebyli. Snad jen v Proseči pod Křemešníkem, kde jsem se s nimi poprvé setkala i já. Tehdy to nebylo jako dnes, dnes jsou koně na každém okrese, tehdy to byly spíš jedny stáje v kraji. Nic jako jezdecké kluby v té době neexistovalo.

Proč myslíte, že vás uchvátili právě koně?
Jsou to výjimečná a ušlechtilá zvířata, mají v sobě určité kouzlo. Jsou to osobnosti, se kterými se musíte naučit žít, vnímat je, abyste jim porozuměli.

Jak vypadá váš běžný den?
Nejsem zrovna ranní ptáče, takže do stáje chodím po sedmé hodině. Samozřejmě se musí nakrmit, vykydat a pustit koně do výběhu, což se děje celý den. Některý koník tam vydrží hodinu, jiný půl dne, podle toho se střídají. Každý kůň má denní tréninkový plán a podle toho s ním pracuji. Dá se říci, že prakticky celý den jezdím a vodím koně z výběhu do výběhu (usmívá se). Samozřejmě zajišťuji chod stáje, to znamená navážení balíků, v době sklizně sena nebo žní, to je nejvíce veselo. Starám se i o jezdecký klub, kdy sem chodí děti ke koním a učí se o ně starat a jezdit, takže trénuji. Domů jdu většinou za tmy.

Za sebou máte už i víc než pár závodů. Jak jste začínala?
Ano, zkoušky jsem si udělala ve třinácti letech, což bylo poměrně brzy, a tehdy se tento sport moc nepodporoval, takže závodit jsem začala až v osmnácti letech.

V jakých disciplínách soutěžíte?
Soustředím se na všestrannost a skoky. Především na všestrannost.

Co to vlastně všestrannost jako disciplína znamená?
Všestrannost neboli také královská disciplína, jak se ji říká, je kombinace drezury, terénní části – crossu a parkuru. Soutěže všestrannosti bývají většinou třídenní, kdy se první den jde drezura – předepsané cviky na obdélníku, tam je prostor pro předvedení koně, druhý den se jde cross – terénní překážky v určitém pořadí a čase. A třetí den se jede parkur – to jsou shoditelné barevné skoky. Za každý den se přičítají trestné body a kdo jich má nejméně, tak vyhrává.

Proč vás zaujala právě všestrannost?
Protože se svým koňským partnerem musíte být elegantní do drezury, bojovní v crossu, kde vám kůň musí opravdu věřit, a ještě mít srdíčko a najít síly do parkuru. Prostě je to od všeho kousek, a jak jsem říkala, takoví koně jsou výjimeční, a proto mě tato disciplína baví.

Máte za sebou poměrně velké množství vyhraných závodů. Jakých úspěchů si nejvíce ceníte?
Umístění s Vadamou na mistrovství světa v Lionu, CIC*** ve Strzegomi (kolo světového poháru – pozn. red.), vítězství ve finále Zlaté podkovy, které jsem vyhrála celkem sedmkrát, a mistrovství republiky, které jsem vyhrála celkem třikrát, dále i několika vítězství v soutěži Kritérium mladých koní.

Jak dlouho trvá připravit koně například na mistrovství světa?
Tady jsou dvě možnosti. Buď si můžete dobrého koně koupit, ale to stojí samozřejmě hodně peněz a taky jak se říká – dobrého koně vám nikdo neprodá, nebo si ho musíte připravit. Příprava však zabere několik let denní práce, pokud na takového koně vůbec narazíte.

Jaký je váš „srdcový" kůň?
Těch je několik. Ten první byl určitě Dukar, hodně mě toho naučil a přišly první výsledky. Ale pak jistě Beatrice, která vyhrála mistrovství České republiky a třikrát finále Zlaté podkovy. Vadama, se kterou jsem byla na mistrovství světa v Lionu a absolvovala tři hvězdy (kolo světového poháru – pozn. red.) ve Strzegomi. Dále Damon a Oster, kteří jsou v současné době mými životními koňmi. Určitě jsem neměla jen jednoho životního koně, a proto jich musím uvést víc a jsem šťastná, že jsem měla tu čest takové koně mít.

Máte nějakého z těch koní ještě teď, tady v jezdeckém klubu Cavalier?
Beatrice. Teď už je to babička, ale je to také matka, která nám dala několik hříbat. A mám ještě Damona, to je úžasný kůň, ten také vyhrál spoustu soutěží. Taky tady ve stájích stojí a pořád sportuje.

Máte ve stájích pouze sportovní koně, nebo i ty „obyčejné"?
Je to různé, někteří lidé tu mají pouze ustájeného koně, na kterém jezdí rekreačně, a někteří tu mají koně, se kterým sportují.

Určitě vás postihly i nějaké pády… Jaké bylo vaše nejhorší zranění při jezdectví?
Pádů jsem měla dost, ale samozřejmě to k tomu patří. Jako se padá na kole, na bruslích…, tak i na koni, ale na rozdíl od kola je váha koně přece jen o nějaký ten kilogram vyšší (usmívá se). Jeden z těch prvních a nejhorších pádů byl asi tady v Proseči pod Křemešníkem, kde jsem narazila do stromu a zlomila jsem si obě nohy. Potom mě vrtulník převezl do nemocnice do Českých Budějovic.

Věnuje se jezdectví i někdo jiný z vaší rodiny?
Rodiče ani sestra nejezdí, ale bez rodičů bych tohle asi nikdy nedělala. Vždy když děláte něco na nějaké úrovni, tak potřebujete mít doma zázemí, podporu, a hlavně pomoc. Koně potřebují péči každý den a já kvůli závodům odjíždím na několik dní pryč a vše zůstává na nich a také na partnerovi Alešovi, který mě moc podporuje. Ale možná se to trošku v té naší rodině změní, začala jezdit moje neteř a je velice šikovná.

Jak hodnotíte jezdectví v České republice?
Pokud budu mluvit o všestrannosti, tedy disciplíně, kterou já dělám, tak v České republice nejsme na moc dobré úrovni. Ve všestrannosti jsou vynikající například Němci, Angličani nebo Francouzi. Neříkám, že jsme špatní jezdci všeobecně, ale ve všestrannosti máme co dohánět.

Jak jste dospěla k nápadu založit vlastní jezdecký klub Cavalier?
Pokud budu chtít jezdit já sama, startovat, sportovat, tak budu jezdit pouze za sebe – tedy za Radku Dvořákovou. Pokud budu chtít, aby za mě startoval ještě někdo jiný, tak už to prostě nejde – na to musí být založen jezdecký klub, aby mohli i ti členové, co sem chodí, jezdit a startovat. To je hlavním důvodem, proč klub vznikl. Kromě jezdectví tu máme i chov, rodí se nám tu hříbata. Lidé tu mají ustájené své vlastní koně a o ty se jim starám. To je moje práce.

Jak dlouho jezdecký klub funguje?
Jezdecký klub vznikl v roce 1996 a zabývá se výcvikem a výchovou jezdců a koní jak na rekreační, tak i vrcholové úrovni. Máme několik mistrů oblasti jak ve skocích, tak i ve všestrannosti. Zúčastnili jsme se mistrovství České republiky družstev a získali jsme stříbrnou a bronzovou. V dnešní době tu mám několik výborných mladých, a hlavně velice schopných jezdců, tedy spíše jezdkyň, o kterých si myslím, že ještě uslyšíme.

Tereza Konířová