Kromě talentu by zpěvák měl mít i pokoru

Loni se navíc z 300 účastníků dostal do desetičlenného finále soutěže Česko zpívá v Trutnově. Také začal sám v regionu pořádat benefiční koncerty. Zpěvu se přitom věnuje teprve od svých dvanácti let. V jihlavské základní umělecké škole (ZUŠ) se mu věnuje ředitelka Dana Fučíková, která ho i doprovází na klavír. Zatím zpívá hlavně muzikálové hity, ale chtěl by se teď plně věnovat „klasice".

Po kom jsi zdědil pěvecký talent a kdy ses začal zpěvu věnovat?

Asi jsem něco zdědil po dědovi, mám po něm hlas. Aspoň tedy on se s tím všude chlubí. Ale možná to ovlivnila i moje maminka, která si už v těhotenství se mnou pouštěla italského tenoristu Andreu Bocelliho, ale to se mi neprojevilo na hlase, protože jsem basbaryton. Konkrétně mě ke zpěvu přivedl muzikál Kat mydlář, na který mě rodiče vzali do Prahy, když mi bylo dvanáct. Ten se mi moc líbil.

Předtím jsi neměl vůbec žádný vztah k hudbě? Nezpíval sis nějaké písničky?

Skoro žádný. Když jsem navštěvoval hudební vystoupení své sestry, která v místní ZUŠ chodila na keyboard, tak jsem se tam nudil. Říkal jsem si, že tohle bych nikdy nemohl dělat. Ale vzpomínám si, že asi od osmi let jsem při rodinných oslavách pro pobavení hostů zpíval píseň Lásko má, já stůňu. Odmala se nebojím vystupovat před lidmi, už od školky jsem předváděl různé scénky.

Kdy jsi začal chodit do základní umělecké školy?

Začal jsem tady v Cerekvi a pak jsem přešel k paní profesorce Daně Fučíkové do Jihlavy. K ní chodím dva roky.

Kdo tě přihlásil do soutěže Česko zpívá a jak jsi dopadl?

Byl to pan ředitel naší hornocerekvické školy, Václav Čech. Přišel s tím za mnou, že bych to měl zkusit. Já se ještě šel poradit za paní ředitelkou Fučíkovou, a ona mě v tom povzbudila. Celostátně byla dvě finále – jedno rozhlasové a jedno „živé". Já jsem se dostal do toho živého, které se konalo v Trutnově, a tam jsem skončil na desátém místě. Ale přišlo mi to neodůvodněné, asi si porota myslela, že jsem starší. I paní ředitelka Fučíková po poslechu nahrávky tvrdila, že jsem měl skončit lépe, a to samé si myslela i jiná její kolegyně, které nahrávku poslala.

Nechtěl by ses zpěvu věnovat naplno jako povolání?

Spěju k tomu tím, že jsem teď z prvního místa v Česku vyhrál přijímačky na obor Klasický zpěv do Brna, i když paní ředitelka Fučíková se mě původně ptala, jestli radši nezkusíme populární zpěv. Nastoupím tam od září.

Budeš tedy zpívat jen klasickou hudbu, opery a operety?

Ano, ale ve čtvrtém ročníku oboru se může přejít třeba do muzikálu nebo do samotného „populáru". To už pak záleží na každém.

Čím jsi chtěl být předtím, než ses rozhodl pro konzervatoř?

Povolání bylo hodně (úsměv). Nedávno jsme zrovna na toto téma psali slohovou práci na závěrečný ples naší 9. třídy – mimochodem nevím o jiné základní škole, která by měla svůj vlastní ples. Když jsem byl malý, naší ulicí jezdili ráno popeláři, a když byli slyšet, museli jsme se s mamkou na ně jít dívat. Chtěl jsem být popelářem. Pak to byl policista, strojvedoucí a další klučičí sny.

Na Youtube visí hlavně tvé nahrávky muzikálových písní. Ty tě baví nejvíc?

Klasický operní hlas se mi ještě musí rozvíjet, a pořád ještě nemám na to, abych zpíval ty klasické skladby, které by se mi líbily a se kterými bych chtěl vystupovat. A proto teď zpívám muzikálové písně, protože na nich se ten hlas pomalu cvičí. Ale na konzervatoři prý začnou úplně nová cvičení hlasu a bude se pěstovat úplně jinak.

Posloucháš také současnou hudbu – třeba rock, nebo rap? Máš své favority?

Rock si občas poslechnu, ale rap už nemusím, protože ho neberu jako zpěv. Uznávám ale ty rappery, kteří improvizují a vymýšlejí text z hlavy na místě. V rádiu běžně poslouchám moderní písně. Mám rád třeba Tomáše Kluse a moje oblíbená skupina je Coldplay.

Jako svůj pěvecký vzor jsi uvedl Daniela Hůlku…

Je to vlastně můj hlasový „kolega", má baryton a já basbaryton. Jeho hlas mě velmi uchvacuje. Nutno dodat, že můj další vzor je muzikálový a operní zpěvák Marián Vojtko, který si mě získal svým přístupem a vtipem. A mezi mé „top" operní pěvce, kterým bych se chtěl alespoň trochu podobat, patří Štefan Margita, na kterém jsem byl nedávno v Božejově.

Začal jsi pořádat benefiční koncerty. To byl tvůj vlastní nápad, přispět zpěvem na dobrou věc?

Před dvěma lety jsem si řekl: Co takhle udělat vánoční koncert? S tím nápadem jsem šel za paní ředitelkou Fučíkovou. Ona se toho trochu bála, že je s tím hodně práce. Ale já jsem věděl, že to zvládnu, i když jsem to nikdy nedělal. Můj strejda domluvil s panem farářem možnost koncertovat v hornocerekvickém kostele a já jsem zašel za panem starostou, který to podpořil. Sehnali jsme doprovod a s dvěma kolegy a paní ředitelkou nacvičili skladby. Pan starosta se pak ptal: Když bude vstupné dobrovolné, kam půjde? Tak jsme přemýšleli a on navrhl, že na církev. Loni už mě to napadlo výtěžek poslat někam mimo Cerekev a napadl mě stacionář Jihlava. Měl jsem pocit, že tam to víc potřebují, protože tu situaci tam znám od svých známých. Nakonec jsem byl účastí v Horní Cerekvi i loni v Pelhřimově mile překvapen. Koncert v Cerekvi ale pro mě byl těžký, protože jsem měl teplotu asi 37,8 stupňů, bral jsem antibiotika, bylo mi horko i zima a věděl jsem, že nemůžu na hlas „tlačit".

Chtěl bys v těchto koncertech v regionu pokračovat?

Uvidíme, jak mi budou na konzervatoři předělávat hlas. Mám trochu strach, že když mi ho „posadí" jinam, že budu mít menší repertoár. Ale v Cerekvi bych koncert určitě letos udělat chtěl, případně udržet „bermudský trojúhelník" koncertů – Horní Cerekev, Pelhřimov a Jihlava. Každopádně kromě benefičního tady chceme udělat v létě zase nějaký „mini koncertík" jako tomu bylo i loni, kdy se ale z minikoncertu vyklubal pořádný koncert, sešlo se asi 140 lidí. To nikdo nečekal.

Chtěl bys někdy zkusit sám složit písničku? Anebo mít vlastní kapelu?

Skládání písní radši přenechám těm nadanějším, kteří k tomu mají vlohy. Nemohu fušovat do všeho – jak mi radil i kamarád. Třeba dřív jsem měl koníčka, že jsem choval masné plemeno slepic – brahmánky, ale ty časy jsou pryč. Teď mám už jen tři holanďanky jako okrasné plemeno. Co se týká kapely, tak u klasické hudby to asi ani neexistuje, ale co se týká populární hudby, možná by menší band spolu s Martinem Braunem a kolegy šel vytvořit. Ale bylo by to asi časově náročné skrze jejich zkoušky.

Zkusíš se ještě přihlásit do nějaké další pěvecké soutěže typu Česko zpívá?

Teď už by mi asi přišlo nefér, protože hlas už budu mít o něco studovanější než ti ostatní, kteří neměli možnost takové průpravy.

Jak dlouho denně hlas cvičíš?

Většinou je to zhruba hodinu. A někdy to přetáhnu až na hodinu a půl, ale to bych teď moc neměl. Každopádně na konzervatoři budu muset trénovat ještě častěji.

Nemrzí tě, že místo toho bys mohl mít jiné aktivity, běžné u spolužáků ve tvém věku?

Nemrzí. Navíc třeba na sport jsem většinou „kopyto", hlavně na fotbal, i když šla mi vždy třeba atletika, běh na 1500 metrů nebo skok do výšky. Spíš mě mrzí, že už si asi nevyzkouším strojvůdce, kterým jsem chtěl být (smích).

Musíš být taky pozornější na své hlasivky?

Určitě, krk nesmí pro-chladnout, takže i když je venku třeba deset nad nulou, tak mám něco kolem něj. A také třeba dva dny před vystoupením si nesmím dávat mléko, jogurt nebo jakékoliv mléčné výrobky, protože ty mohou hlasivky zalepit a utvořit tam hlen, a pak v nich při zpěvu tak jakoby klepe, což je nepříjemné jak pro zpěváka, tak i pro posluchače.

Říká se, že když někdo hodně mladý začne být slavný, že mu to může stoupnout do hlavy. Nehrozí to u tebe?

Strach trochu mám já i moji rodiče a mé okolí. Ale třeba když jsem zjistil, že jsem se dostal na konzervatoř do Brna, tak už jsem radši třeba pražskou konzervatoř nezkoušel, právě aby mi případný další úspěch nevlezl do hlavy. Věřím tomu, že když má člověk pevnou vůli, tak se chová pořád stejně, a úspěch ho nijak neovlivní.

Které další vlastnosti kromě pevné vůle by měl zpěvák-profesionál mít?

Samozřejmě musí mít nějaký talent, jinak je znát, že je to „vydřené". U přijímaček na konzervatoř se mě ptali, jak dlouho zpívám, a když jsem odpověděl, že jen přes dva roky, tak říkali, že to není možné. Tak se ptali, kdy jsem zmutoval. Řekl jsem, že mi hlas „přeskočil" už v deseti letech. Zase nevěřili, ale naštěstí jsem měl potvrzení od foniatra. Kromě talentu by měla být pokora a taky to musí člověka bavit. Jakmile je do toho nucený, tak těm posluchačům žádnou pozitivní energii nepředá.

Změnilo se nějak chování spolužáků k tobě, když jsi byl úspěšný v pěvecké soutěži?

Myslím, že ne. Když jsem třeba jednomu napsal SMS, že jsem se dostal do finále, tak mi odpověděl: „Já to věděl." Byl jsem také rád, když mě můj kamarád jel podpořit přímo do Trutnova.

Co tě na zpěvu nejvíc baví?

Uchvacuje mě, že můžu posluchačům předat příjemnou energii a že oni mi to hned vrátí pozitivní energií, tedy potleskem. Když zažiju nádherný potlesk, tak je to něco úžasného a uvolňujícího, ani nevím přesně, jak to popsat.