Výskyt mihule potoční na Vysočině je evidován jen na několika místech, jedním z nich je Jankovský potok. Začátkem září se uskutečnil průzkum na dvou přítocích Jankovského potoka, na Hejnickém a Kladinském potoce.
Hejnický potok pramení v přírodní památce Hajnice, po opuštění tohoto území směřuje přes obec Ústí k Hejnickému rybníku. „Proloveny byly čtyři úseky v délce zhruba sto metrů, první byl pár metrů nad Hejnickým rybníkem, poslední byl pod přírodní památkou, pod silnicí Branišov–Šimanov,“ sdělila Martina Kratochvílová z odboru životního prostředí a zemědělství Krajského úřadu Kraje Vysočina.
Poslední zkoumaný úsek pod přírodní památkou není ještě dostatečně morfologicky vyvinutý a z důvodu absence náplav není proto pro mihuli vhodný. Na Kladinském potoce se výskyt mihule potoční nepotvrdil. „Potvrzení výskytu mihule potoční na Hejnickém potoce je velmi radostným zjištěním, údaje o výskytu tohoto kriticky ohroženého druhy byly staré více než čtyřicet let,“ poznamenala Martina Kratochvílová.
Symbol čistoty vody
V České republice mihule potoční v současnosti obývá hlavně drobné toky náležící k pstruhovému pásmu v horských a podhorských polohách hraničních pohoří a Českomoravské vrchoviny. Protože je mihule vázána na čisté vody s vyšším obsahem rozpuštěného kyslíku, je označována jako bioindikační druh čistoty vody. Dalším nezbytným faktorem pro její dlouhodobý výskyt je přítomnost bahnitopísčitých náplavů, které se vytváří dlouhodobou sedimentací v proudových stínech meandrů a které je nutné ponechávat v korytě.
Tření mihule probíhá na jaře, a to pouze jedenkrát za život. Samice v tomto období klade na písčité až štěrkovité dno jikry, z nichž se líhnou již zmíněné minohy. Ty žijí skrytě v písčitých až bahnitých nánosech, živí se detritem, což je jakákoli forma neživé organické hmoty, včetně různých rostlinných tkání a organickými usazeninami. Minohy se po třech až čtyřech letech mění v dospělou mihuli. Během vývoje v dospělce zakrňuje trávicí trakt, v dospělosti již žádnou potravu nepřijímá.
