Nekritické nadšení z barevných fasád někdy nezná mezí. Stále více se také ozývají lidé, kterým mnohde surové kombinace barev vadí.

Regulace není možná, ani žádaná

„Je to pole neorané. Pokud existují památkářské komise diktující takřka detailní podobu domů v historických zástavbách, proč by se nemohly věnovat i některým fasádám v jiných částech města, tak aby to alespoň trochu zapadalo do sebe. Zářivé barvy dnes vydrží léta, tak abychom se ještě nedivili,“ zamyslel se Lukáš Krajíček z Humpolce.

Shora řízená regulace však možná není a není ani žádaná. Zasahovala by do svobody jednotlivce. „Nelze protestovat proti tomu, že má někdo jinou barvu na domě a není to ani možné regulovat. V Humpolci existují regulativy pouze na domy v Cípku, ale ani tam se to nevztahuje na barvy fasád,“ osvětlil Milan Hrbek ze stavebního úřadu v Humpolci. Pokud nejde přímo o památkovou rezervaci, pak je barevný ráz města a jeho částí zcela v rukou majitelů nemovitostí.

Přestože problematika nejde zobecňovat a dají se nalézt i velmi zajímavé případy využití barevných fasád, lze podle odborníků sledovat dva základní přístupy.

Buď jde o přístup typu „je to můj dům a bude barevný, jak chci, okolí ať si s tím poradí, jak chce“ nebo o neodhadnutí vzorku v obchodě s barvami.
Podle humpoleckého architekta Luďka Rýznera je to důsledek toho, že dříve lidé měli velmi omezený výběr a nyní chtějí o překot barvy veselé a pestré. „Někdy to však míchají jako pejsek s kočičkou,“ podotkl architekt s tím, že lidé si často myslí, že jim stačí vybrat v obchodě barvu ze vzorníku a nedochází jim, jak to bude vypadat na velké ploše fasády.

Vliv na psychiku

To, že barva říká a vypovídá o mnohém, ví i pelhřimovská psycholožka Jana Címlová. Dopad má i na psychiku. „Pokud jde o fasády, mají výpovědní hodnotu o člověku. Někdo chce čím dál víc originalitu a rozrostla se také škála barev. Některé kreace zkrátka vypovídají o tom, kdo tam může bydlet. Na lidi to pak působí úměrně tomu, jaké mají estetické cítění a jak jsou citliví. Někoho barvy ovlivňují velmi významně. Končí to ale tak, že si zvyknou, protože jim nic jiného nezbývá,“ sdělila Címlová s tím, že podle ní by nějaká forma regulace neškodila.

To by na druhou stranu svázalo ruce architektům. „Nebyl bych přítelem toho, že by se proti tomu mělo nějak zásadně bojovat. V tom jsem zásadně proti. Nyní děláme například dům, který bude mít fasádu černou. Je to jako se vším a vypovídá to o kultivovanosti národa. Je dobré to řešit s odborníky,“ poukázal na hlavní úskalí nevkusných fasád architekt Rýzner.

Odborníka nepotřebujeme

Architektům lidé svá obydlí příliš nesvěřují. „Přijde jim zbytečné platit architektovi, je přece spousta plánků, obrázků v katalozích a na internetu. Mrzí mě, že situace se nijak moc nelepší. Spousta lidí dokáže například obložit koupelnu, ale přesto si objedná obkladače, aby to bylo perfektní. Proč to tak nefunguje v architektuře? Každý architekt by radu dal i zadarmo, jen aby ho každé ráno neprobouzel pohled na sousední oranžový dům – je jistě k nepřehlédnutí a majitel velmi progresivní,“ uzavřela studentka architektury z Humpolce Monika Čermáková, která se sama s takovým pohledem probouzí.