Spolu s ošatkami a pomlázkami z proutí se je dříve učil plést téměř každý chlapec na vsi už od dětství. Košíkářství bylo zároveň jedním z předmětů v oboru práce se dřevem.
Mnoho starobylých řemesel upadá v zapomnění. Konec košíkářů v Čechách ani ve světě ale nehrozí. Důkazem tohoto tvrzení je i třiašedesátiletý Karel Sekava z Vlásenice u Pelhřimova.
„Pletení košíků mě baví od mládí. Stalo se mým koníčkem před více než čtyřiceti lety. K tomuto starému řemeslu jsem přičichl už jako malý kluk. Naučil mě to strýc, který do Vlásenice každou zimu dojížděl a opravoval rozbité koše,“ říká Karel Sekava.
„Intenzivněji jsem se mu ale začal věnovat až jako student na vysoké škole. Samozřejmě se řadím do skupiny vesnických košíkářů, ne řemeslníků,“ zdůrazňuje.
Tři hodiny práce
Jeden průměrně velký koš uplete zručný košíkář asi za tři hodiny. Obvykle se používá loupané vrbové proutí, zejména druh vrby americké (salix americana).
Dnes je košíkářství vidět málokde. Milovníci tohoto řemesla za jeho plody často vyjíždějí do zahraničí. „Krásné výstavy světového významu, kterých jsem se několikrát zúčastnil, můžeme vidět třeba v německém Lichtenfelseru nebo francouzském Bouxurulles,“ uvádí Karel Sekava.
O krůček blíže je pak česká památková rezervace Holašovice nebo výstavy košíkářského umu na Veselém Kopci.
Pletení košíků je poměrně složitá a fyzicky náročná záležitost. To však neznamená, že by se pletení z proutí nemohly věnovat i ženy.
„Zpravidla se říká, že ženy košíky nepletou. Skutečnost je ale jiná. Osobně znám ženu, nositelku tradic, která košíky a ošatky plete už třicet let a nedělá jí to problém. Obvykle ale bývá ženám doporučováno plést třeba z pedigu nebo z orobince, aby si nepoškodily jemné ruce,“ vysvětluje pan Sekava.
„Zdaleka tak nezáleží na tom, jestli se chce pletení z proutí naučit muž či žena, důležité je, aby zájemce o tento koníček měl vztah k přírodě a přírodním materiálům, věnoval mu čas, obrovskou trpělivost a měl alespoň špetku zručnosti,“ dodává Sekava.
Karolína Hovorková
