A právě tato podoba hradu se nyní stala předmětem snah o změnu. Obyvatele města již asi pohled na staré známé panorama omrzel. Chtějí změnu? Snad, když v papírové anketě rozhodli pro přeměnu věže v rozhlednu. V loňském roce postoupily snahy o vybudování rozhledny z věže na hradě Orlíku ještě blíž k samotné realizaci.

Na 21. zasedání zastupitelstva města dne 20.11.2013 byly „schváleny další kroky  pro zadání předprojektové přípravy a následné zadání projektu pro stavební povolení a realizaci stavby zpřístupnění věže hradu Orlík pro veřejnost dle studie ing. arch. M. Fraňka."

Myšlenka na zřízení rozhledny není v tomto ohledu novou. Jednou ze snah o vybudování rozhledny byl pokus humpoleckého Sportovního klubu, který roku 1928 navrhl dozdění věže a zřízení ochozu a výstupu na věž.

Na tuto myšlenku reagoval Památkový úřad komentářem: „…zřícenina tak úplná jako je Orlík, působivá velkolepě svým obrysem, byla by zbavena úplně své veliké autentické hodnoty každou dostavbou, tímto nepřirozeným omlazovacím prostředkem, který by ji zbavil patiny stáří, aniž by však z ní mohl vytvořit moderní stavbu."

Všechny snahy o dostavbu věže vyzněly naprázdno, když „zachránci" a „ochránci" hradu dokázali zajistit podobu zříceniny takovou, jak ji známe.

Dnes, v 21. století, resp. po stoletém období oprav, záchran a obnov je zřícenina hradu ve „velmi dobrém stavu."  Má svou vlastní správu, kastelána, každoročně se tu konají již proslulé středověké slavnosti stejně jako srpnové promítání filmů v rámci festivalu Film a dějiny. A tak je zřejmě čas se ptát, kam půjde vývoj dál?

Připomenutí si něčeho

Hrad díky nadšení lidí opět ožil. S ožitím ovšem přišly i pokusy o zvýšení prestižnosti, atraktivnosti, ale v jisté míře i zvulgarizování památky. „Moderní" člověk bořící hranice svého území, rozhledu, poznání přitom zapomíná na význam slova památka.

Účelem a smyslem památky má být „připomenutí si něčeho, vzpomenutí na něco." Proto vznikaly a vznikají pomníky, pamětní desky. Stejně tak si vážíme dochovaných staveb, ale i dokumentů, které jsou jedinečné pro svoji určitou vlastnost.

Hodnota takového místa, předmětu není přímo vyjádřitelná v návštěvnosti, v utrženém zisku ze vstupného, či v odhadní ceně na aukci za prodanou archiválii. Jejich cena je v lidském prožitku. Tento prožitek s sebou přináší jistou úctu před díly předchůdců, pokoru ale i vědomí hranic „nedotknutelnosti."

Jsou to hodnoty, které nemohou být vyjádřeny grafy, čísly a přitom existují, nebo alespoň by měly existovat. Žijeme v době, kdy systém hodnot je v jisté míře nabouráván.

Dnes, ve spěchu doby, často neuznáváme to, co zde bylo dříve, protože je to zastaralé, a přitom ani nehledáme příčiny podoby dané věci. Často tak nemáme úctu před tím, co nám předci zanechali.

Kladu si proto otázku, kam jsme jako Humpolečané ochotni zajít v rámci změn. Nyní změníme svou typickou památku, abychom pohlédli do dáli a rozšířili své území dohledu, příště v rámci zatraktivnění vybudujeme na hřbitově obchod proslulého obchodního řetězce, neboť tak zatraktivníme prostory hřbitova?

Budeme přitom opravdu častěji chodit za zesnulými? To, že nebudeme uctívat památku mrtvých a mít úctu před jinou hodnotou, než atraktivitou a hodnotou peněz, nevadí. Nebo v rámci zatraktivnění města vybudujeme první tunel v Humpolci, vždyť z hradu má podle pověsti vést tajná chodba do města!

Odpověď je na každém z nás

Proměnu prostředí, společnosti a krajiny kolem sebe nezastavíme a ani by to nebylo dobré. „Časy se mění a lidé v nich," říká staré přísloví. Je ovšem třeba přistupovat k předmětům, které máme „na tomto světě" po předcích zděděné, s jistou ohleduplností. Kolik historických staveb starších než rok 1800 ve městě máme? Jak se naši předchůdci chovali ke starým stavbám? Místo poučení, abychom v současné době měnili památky v minimální míře, změníme hrad pro naše současné potřeby.

S každou změnou společnost něco získává, ale také tratí. Výstavbou rozhledny získáme větší atraktivitu místa (potřebuje ji vůbec?), někdo dojde svého cíle v rámci svých představ, jiný ztratí místo, které má rád pro jeho podobu.

Otázkou je, kam až mohou kráčet změny, které mění staré za nové v krajině, ve společnosti. Ano, Karlštejn a Hluboká měly také do 19. století jinou podobu, než kterou známe dnes.

Naši následovníci budou tedy znát Orlík s rozhlednou. Člověk je tvárný, ale paměť a vztah k místu se nám promění z místa historické hodnoty v podobu turistické atrakce, kdy shlédneme na město – na město bez památek starších více než 200 let.

Stav věci se již nezmění. Demokratickými procesy byla celá záležitost projednána a ti, kteří vsadili na rozhlednu, zvítězí, těm druhým nezbývá než se smířit a přijmout výsledky jednání. Odpověď na otázku „Kam kráčíš hrade Orlíku, Humpolečane," ať si zodpoví každý sám…

Pavel Holub, archivář Státního okresního archivu Pelhřimov