Proč jste se rozhodla využít službu domácí hospicové péče?

Můj manžel nesnášel nemocnice. Pro lidi, kteří tam nechtějí být, je to záchrana. Nevěděla jsem kudy kam. V nemocnici mi ho dali do náručí v bolestech a já jsem netušila, co s ním budu dělat. Jsem vděčná sestřičce z onkologie, která mi na Domácí hospicovou péči Oblastní charity Pelhřimov dala tip. Nikdo, kdo si to neprožil, si to nedovede představit. Když stojíte nad nemocným člověkem, který pomalu umírá, a cítíte absolutní bezmoc. Neměla jsem mu jak pomoci nebýt těch andělů, kteří mi byli čtyřiadvacet hodin denně k dispozici. Ten pocit, že pro něj díky nim ještě mohu něco udělat, pro mě moc znamenal.

Konec musel být náročný.

Pokud má s člověkem na sklonku života někdo být, pak je to rodina. Ta ale neví, čím lze nemocnému ulehčit. Proto jsou sestřičky domácí hospicové péče nepostradatelné. Po mojí zkušenosti musím říci, že jsou schopny zastat vše potřebné kolem umírajícího a ještě pomoci jinak, nakoupí, poradí, obejmou. Nemůžu říct slovo výtky. Budu si šetřit každou korunu, a až mi bude nejhůř, zavolám si je k sobě. Mám už to tak naplánované. (úsměv) To není ani zaměstnání, ani práce, to je poslání a ještě něco nad tím. Jsem jednoznačně pro to, aby lidé, je-li to jen trochu možné, umírali v domácím prostředí na svojí posteli.

Jak dlouho vám s péčí o manžela pomáhaly pracovnice domácí hospicové péče?

Skoro dva měsíce. Prvních čtrnáct dnů sem jezdily jednou za týden, ale pak se to začalo stupňovat. Najednou jsem je potřebovala každý druhý den, pak už každý den a nakonec za mnou jezdily třeba třikrát čtyřikrát denně. Jedna sestřička tu se mnou strávila celou poslední noc.

Jak dlouho byl manžel nemocný?

Rakovinu tlustého střeva mu zjistili před sedmi lety. Pan doktor Abrahám pro nás za ty roky udělal, co mohl, úžasný člověk. Přese všechnu péči ale letos v létě přestala manželovi zabírat chemoterapie a začal chřadnout. Věděla jsem, co přijde, ale dlouho jsem mu nedokázala říct, že je to s ním špatné. Stále si myslel, že se vrátí na onkologii a bude se dál léčit, místo toho ale přijely tamní sestřičky na návštěvu k nám. Na to nezapomenu, vyloudily mu na tváři jeho poslední úsměv. Nevěřila bych, kolik se kolem nás najde hodných lidí, kteří nám tolik pomáhali.

Je Vám alespoň trochu útěchou, že jste mohla být s manželem až do jeho posledního vydechnutí?

Třiačtyřicet společných let je dlouhá doba. Neměli jsme děti, takže jsme byli hodně vázaní jeden na druhého, byli jsme pořád spolu. Samozřejmě jsem ráda, že jsem s ním mohla být do konce.

Jak jste se seznámili?

Dříve jezdívali vojáci pomáhat do zemědělských družstev na brigády. Přijel sem na brambory. Bylo mu devatenáct, mně čtrnáct, když jsme se seznámili. Pocházel z Dolné Lehoty, to je až za Banskou Bystricou. Po vojně mi napsal, že nás dělí příliš mnoho kilometrů, a že se tedy rozejdeme. Jeho dopisy mám schované. Asi po třech letech mi k Vánocům poslal kominíčka pro štěstí a psal, jestli bychom se nemohli znovu sejít. (úsměv) Přijel za mnou. Domluvili jsme svatbu, jenže mi krátce před ní v březnu zemřel tatínek, tak jsme sňatek odložili až na listopad. Nedávno jsme slavili výročí. Manžel měl rád přírodu, býval i předsedou mysliveckého sdružení, sbíral militárie. Byla jsem takový jeho druh, jezdili jsme spolu po burzách, sháněli jsme věci, které ho zajímaly, byli jsme nerozlučná dvojka. Děti příbuzných mu říkaly strýček Fido, učil je samé lumpárny. (úsměv) Moc rád se také vracel domů do hor. Splním mu jeho poslední přání a pochovám ho tam.

Napsala: Dominika Dufková
(autorka pracuje v Oblastní charitě Pelhřimov)