Přes veškeré pracovní vytížení jste se rozhodl kandidovat do Senátu. Co vás k tomu vedlo?

Dvakrát se mi do toho nechtělo, mám spoustu práce, přeplněnou ordinaci pacienty. Rozhodnutí kandidovat bylo 49 ku 51. Začal jsem se totiž na společnost dívat nikoliv z hlediska ekonomického a právního, jak to dělá 90 procent politiků, ale jako lékař. A zjistil jsem, že je velice nemocná. Trpí nejen podvýživou morálky, hypertrofií hrubiánství, ale dalšími nemocemi. A právě proto jsem se rozhodl kandidovat.

Pokud ve volbách uspějete, budete stíhat všechna vaše zaměstnání?

Nebudu. Všechna má práce by musela jít stranou. Politika vyžaduje člověka naplno. Mám několik tisíc pacientů, čtenářů, stovky studentů, ale politiku bych dělal pro větší počet lidí. Co je potřebné více, se tedy musí upřednostnit před tím, co je potřebné méně.

Váš slogan Česká politika potřebuje psychiatra voliče jistě zaujme. Jak vážně ho myslíte?

Víte, politika všeobecně ztratila smysl pro nadsázku. Je v ní boj, urážky, osočování, podezírání a udavačství. Není tam ani špetka radosti a humoru. Mně v politice chybí trochu nadsázky. Jde o to být vtipný a vidět věci s radostí. Protože smrtelná vážnost vede spíš ke smrti. Proto bych chtěl dát do politiky trochu radosti, nikoli humoru, to je velký rozdíl.

A co vlastně na vaši kandidaturu říká rodina?

Děti už jsou dospělé, takže mohu dělat práci mimo domov. Manželka mě podporovala vždy a ve všem. Stojí za mnou po celou dobu našeho třicetiletého manželství. Říkám spolu s profesorem Tošovským, kdybych neměl ženu, jakou mám, tak bych nebyl tím, kým sem.

Více informací o Senátních volbách se dočtete ZDE