Je s podivem, že ani po zapsání na seznam památek se na frekventované silnici z Pelhřimova do Humpolce neobjevily poutače na toto dílo.

Přehrada z roku 1927 nese název podle přilehlé obce Sedlice. Nedaleko sice leží želivský klášter, z něhož se ve dvanáctém století šířila kolonizace širokého okolí, ale dnes obec i přehrada leží ukryté v lesích mimo dopravní tahy.

Ale možná právě tento klid je hlavním důvodem, proč si přehradu a okolí oblíbili nejen místní lidé, ale i chataři a turisté, dokonce i filmaři – v sedmdesátých letech se tu natáčely záběry k filmu Údolí krásných žab.

„Bydlím a pracuji v Praze, na chatu pod hrází jezdíme už osmadvacet let a pamatuji si ještě v provozu kemp. Mám tu krajinu moc ráda a snad proto, že nevlastním auto a chodím po okolí pěšky, mám víc času si všechno prohlížet. Můj zeť dokonce o Sedlické přehradě vytvořil jako studentskou práci video," uvádí třeba Yvona Žertová.

Přehrada leží na soutoku Jankovského potoka a Hejlovky, má tedy dvě ramena. Tok pod hrází už nese název Želivka. Stejně jako rekreační středisko, kam se pak řeka oklikou dostane. U střediska nedávno vyrostl nový lanový park a pod ním je další přehrada, takzvaná vyrovnávací. I ta se jmenuje podle přilehlé osady: Vřesník.

Sedlická přehrada s okolím je ideálním cílem pro celou rodinu. Děti si mohou zasportovat, ženy mohou obdivovat přírodu – například zvlášť v květnu a červnu rozkvetlé rododendrony pod přehradou, zatímco muži mohou žasnout nad technickými parametry stavby nebo rybařit.

Přehrada totiž nejen chrání před povodněmi obce pod ní, ale vznikla za účelem výroby elektřiny. Na svou dobu moderní hydroelektrárna stojí u zmíněného střediska a od hráze k ní vede 882 metrů dlouhá podzemní štola se spádem jednoho promile.

Podrobné materiály o historii přehrady získáváme díky starostovi Sedlice Aloisi Vackovi. Při setkání s ním je vidět, že ho práce pro obec baví a  že je hrdý na přehradu – ochotně poskytuje dokumenty o přehradě, které si archivuje. „Je to ojedinělé dílo, na které jsme pyšní. Máme ho i ve znaku obce," říká starosta.
Přehrada a s ní spjatý turistický ruch přináší malé obci i praktické výhody. „Třeba prodejna a hostinec s dobrou otvírací dobou od deseti do dvaadvaceti hodin u nás v letním období díky ní dobře fungují," vysvětluje Alois Vacek.

Celkem je kolem přehrady asi dvě stě chat, obec ještě chce rekreační zónu rozšířit pro stavbu nových. „Povodí Vltavy by to nevadilo, ale městský úřad v Humpolci už další výstavbu nedoporučuje, i když by nebyla velká. Je to škoda, byl by to další příjem pro obec," uvádí starosta Vacek.

Rozhodl větší spád

O nádrži s elektrárnou se začalo konkrétněji uvažovat už v roce 1914. Původně byla přehrada v plánu níže, u Nových Valeh, kde by měla asi pětkrát větší objem vody, ale o deset metrů menší spád. A studie tehdy prokázaly, že právě spád hraje pro výkon elektrárny zásadnější roli.
Se stavbou se začalo roku 1921, v údolí pracovalo sedmdesát zedníků, padesát lamačů, devadesát nádeníků, čtyři strojníci, čtyři kováři a šest tesařů. Délka hráze je 118 metrů a výška čtrnáct metrů nad dnem údolí.

Jak při procesu zpamátnění vysvětlila Petra Flokovičová z památkového ústavu, hráz je moderní svým pojetím, ale zároveň se drží kamene jako tradičního hlavního materiálu, i když v té době už se při stavění přehrad přecházelo na železobeton.

„Dokonale řemeslně zpracovaný materiál vytváří v kombinaci s betonovými prvky vyvážený celek. Objekt nebyl narušen žádnými nadmíru nevhodnými pozdějšími zásahy. Zajímavě pojatá hráz zapadá do krajiny a je výrazným prvkem spojeným s identitou místa," stojí ve zdůvodnění zpamátnění.
Podle dobového tisku bylo nejnáročnější hloubení štoly. „Vždyť vystříleno bylo 96 metráků a 50 kilogramů dynamitu. Dělníci odcházeli do štoly a  nevěděli, vrátí-li se zdrávi k svým drahým. Práce ztížena byla velkým množstvím vody, která prosakovala skalami, takže někdy se zdálo, jako by dělníci pracovali za deště. Ve štole zůstávalo po střílení mnoho kouře, při vrtání vyfukoval se prach z děr. V této těžké atmosféře pracovali „tuneláři" osm hodin a vycházeli jako mlynářští práškové – celí bílí," píší tehdejší noviny a zmiňují smrtelný úraz při výbuchu patrony a dalších šest zranění.

Naopak radostněji vyznívá informace sedlického starosty o tom, že v době stavby hráze si místní podnikavec pan Malát zbudoval kiosek přímo u staveniště, aby mohl dělníkům prodávat občerstvení.

„V neděli 22. července 1923 oslaveno bylo vyvrtání štoly koncertem a přednáškou inženýra Frössla. Na pravém břehu Želivky shromáždilo se veliké množství výletníků, aby shlédli vykonané dílo. Oslava byla ukončena zábavou v Želivě na Kocandě," popsal tisk dokončení štoly.

O dva roky později dokončila firma Kolben stavbu dvou turbín v hydroelektrárně. K nim o pár let později přibyla třetí – všechny mají poetické názvy: Emilka, Jirka a Anka silák. Naděje tehdejších projektantů, že sedlická elektrárna odstraní poruchy v dodávce proudu z mydlovarské a třeboňské elektrárny, se splnila.
Do devadesátých let byl vlastníkem elektrárny podnik JČE, po privatizaci se jím stala společnost První elektrárenská, kterou zastupuje Jan Bártík. „S panem Bártíkem je dobrá spolupráce, mimochodem i každý rok přispívá místním hasičům třiceti tisíci korunami," pochvaluje si starosta.
Nyní prochází elektrárna velkou opravou – poslední taková se dělala v osmdesátých letech. „Na všech turbínách jsou prováděny kompletní generální opravy," vysvětlil Jan Bártík. Štola je kvůli opravě zavřená, takže voda upouštěná ze „spodku" přehrady teče pouze původním korytem Želivky. Někteří rekreanti se proto zlobí, že jim kolem chat letos teče hodně kalné vody.

Budka a dlažba

Co pro přehradu znamená výše zmíněné zpamátnění? Podle ministerstva kultury nebudou nijak omezeny funkčnost ani provozuschopnost. Statut také nemá žádný vliv na koupání, rybaření či dopravu. Odteď bude pouze vlastník díla, Povodí Vltavy, muset veškeré případné stavební úpravy konzultovat s úřady.

Zpamátnění tak například zastavilo plán Povodí Vltavy vyasfaltovat vozovku přes korunu hráze, kterou dodnes tvoří dlažební kostky. Povodí totiž má v plánu hráz opravit už proto, že do ní teče. „Zatím se uvažuje o tom, že izolace by se nechala provést pod kostkami, a ty by se tam pak vrátily. Kostky totiž navíc řidiče nutí k pomalé jízdě," říká starosta Alois Vacek s tím, že naštěstí se u přehrady nestala žádná větší nehoda.

A s ohledem na zpamátnění se už řešila i plechová strojovna uprostřed hráze. I když režim nádrže je už ovládán automaticky, občas chodí dělníci hráz do „budky" kontrolovat. Povodí Vltavy navrhovalo vytvořit kamenný objekt, ale památkáři překvapivě tvrdí, že budka by měla mít jiný materiál než kámen, plech nebo beton, aby bylo jasné, že jde o  „druhotnou stavbu" – navrhují například sklo.

„Zatím je věc na mrtvém bodě. Jsem spíš pesimista, zatím se asi ničeho nového nedočkáme," dodává sedlický starosta. U ledu je zatím i chystaná oprava hráze (za asi 12 milionů korun), a hlavně odbahnění přehrady, po kterém odborníci volají skoro čtyřicet let.

Povodí Vltavy k odbahnění sice už postavilo molo (když se jede od Kletečné a před hrází se odbočí vlevo), ale jelikož se hovoří o částce 400 milionů, je pro státní podnik tato částka v době úspor nereálná. Starosta Sedlice se mimochodem diví, proč se před pár lety nejprve odbahňovala nádrž Vřesník, když do ní teď ze Sedlické přehrady přitéká kalná voda.

Co už se naopak řeší, je doprava na úzké vozovce po hrázi. Jde totiž o hlavní spojnici mezi Sedlicí a Humpolcem, kudy běžně jezdí i autobusy, a navíc je tu v ochranném pásmu přehrady zakázán chemický posyp. Loni byly vjezdy na hráz osazeny značkami, které určují přednost v jízdě – od semaforů se nakonec upustilo.

„Ideální by bylo rozšíření úzkých chodníků, případně zvýšení obrubníků tak, aby se tu hlavně procházející rodiny s dětmi cítily bezpečně," vysvětluje starosta. Požadavek policie, aby bylo odstraněno kamenné zábradlí, které zhoršuje pohled na provoz na druhé straně hráze, je podle Aloise Vacka nereálný. Zábradlí, které tvoří s přehradou celek, zůstává. Při opravě hráze se mají zkrášlit i rozbité lampy.

Nádrž v číslech a tipy na výlet

Zděná hráz je 11 metrů vysoká a její základy jsou 4 až 6 metrů pod zemí. Nádrž má plochu 40 hektarů a hloubku až 15 metrů. V hrázi je výpustné potrubí o průměru 1,4 metr, druhou výpust tvoří přívodní štola na turbíny. Funkce nádrže: akumulace vody pro výrobu špičkové elektřiny, zachycení splavenin, rekreace a rybolov.

V okolí je řada turistických cílů:
Želiv – klášter s kostelem, přestavěným architektem Santinim.
Kletečná – rodiště spisovatele Františka Hamzy, mj. autora románu Šimon kouzelník, který popisuje tradiční „drsnou" povahu lidí v regionu Zálesí
Vřesník – rodiště řeholnice sestry Akvinely (Ludmily Loskotové)
sousední nádrž Trnávka – kemp, rybaření a rekreační zařízení
Červená Řečice – pro turisty nově otevřený arcibiskupský zámek
Ideální pěší trasa, která většinu těchto cílů spojuje, je „červená" turistická stezka. Vede z Pelhřimova přes Kojčice kolem Sedlické přehrady, dále přes Sedlici, kolem nádrže Vřesník až do Želiv, a pak kolem nádrže Trnávka až do Červené Řečice.