Jejich potenciál by se neměl nechat zahálet

Tato usměvavá učitelka a zástupkyně ředitele pro první stupeň na Základní škole Hálkova v Humpolci se věnuje i žákům s diagnostikovaným mimořádným intelektem. A takových pedagogů je v České republice poskrovnu.

Proč jste se rozhodla rozvíjet ještě dále schopnosti nadaných žáků?

Vždycky jsem měla pocit, že pro děti s výukovými obtížemi máme připraveny speciální pedagogy, plány a tak dále, což je samozřejmě dobře, ale pomoci těm na druhé straně Gaussovy křivky,  kterých mi pod rukama prošlo také hodně, moc připraveni nejsme. Ve vyspělých zemích jsou nadaní považováni za strategické bohatství státu a do jejich vzdělávání se vydává stejné množství peněz jako do speciálního školství. A já si myslím, že bychom se k těmto státům měli zařadit. Nadání a talent se musí rozvíjet, mozek potřebuje zátěž, a pokud dokážeme rozvíjet od počátku ty nejtalentovanější, mohou být na svém vrcholu i o několik let dříve. Tam je ten obrovský potenciál, který by se neměl nechat zahálet.

Kdy jste začala aktivně usilovat o lepší podmínky pro žáky s mimořádným intelektem?

Bylo to před sedmi lety, kdy jsem ze Základní školy Hradská v Humpolci přestoupila na „Hálkovku". Viděla jsem možnost udělat v tomto směru něco, v tu dobu netradičního, pro rozvoj intelektu dětí. Pan ředitel byl stejného názoru a já dostala v tomto směru volnou ruku. A tak jsem nastoupila do autobusu do Prahy, navštívila tam Centrum nadání a pana Václava Fořtíka, dohodla testování dětí u nás ve škole a spolupráci s Mensou, za finanční podpory rodičů pak založila Klub her a přemýšlela o další formě hledání výuky nadaných.

Je těžké tyto šikovné děti ve třídě najít?

Ano, je to obrovský problém. Především u nás, u učitelů – nejsme na to zvyklí, nikdo nás nevedl k práci se žáky s mimořádným intelektem. Je to systémově a dlouhodobě neřešená otázka. Například na Slovensku jsou v tomto směru mnohem dále než my. Mají vypracovaný systém jak nadané identifikovat, jak s nimi pracovat. Kromě základní školy a gymnázia pro nadané v Bratislavě tam existuje síť zhruba dvaceti základních škol. To u nás opravdu chybí. Zatím tu máme vše postaveno spíše na „nadšencích." Bylo by asi potřeba začít na pedagogických fakultách při přípravách budoucích učitelů využívat poznatky z posledních výzkumů.

A řeší se tato otázka na „vyšších" místech?

V dubnu jsem se zúčastnila Konference Mensa pro rozvoj nadání, kde se řešila i tato problematika. Docentka Jana Škrabánková nám vysvětlila problém s akreditacemi jednotlivých předmětů, jak je složité zavést na fakultách nějaký předmět či seminář. Bude záležet na jednotlivých fakultách, ale hlavní cesta by měla vést přes ministerstvo školství. Myslím, že jde ještě o běh na dlouhou trať, ale určitě se to jednou povede, jsem optimista. Teď to chce vytrvat, protože ty děti si to  zaslouží.

Jak tedy u vás na škole pracujete s těmito žáky?

Snažíme se tyto děti objevit, domluvit s rodiči návštěvu v pedagogicko-psychologické poradně, a pokud mají diagnostikováno mimořádné nadání, což je IQ nad 130, začneme s nimi pracovat dle individuálního plánu. To znamená, že v hodinách dostávají složitější úkoly a jdou v učivu více do hloubky. Zároveň s nimi pracujeme v přírodovědných oborech a matematice dvě hodiny v týdnu mimo výuku ve třídě. V klubu pak máme mnoho logických a strategických her, hlavolamů, rébusů a podobně. Snažíme se zapojit je do soutěží a olympiád.

A děti se nebrání pracovat nad rámec svých povinností?

Ony by to možná neměly ani zaregistrovat, zejména ti mladší. Většinou jsou naopak rády, že vyřeší složitější úkoly. Na nás učitelích je pak to, jak dlouho jsme schopni je zaujmout pro danou problematiku. Pokud to „nastartujeme" už v mateřských školách a na prvním stupni základních škol, měli bychom to dokázat i v dalším období, kde je další problém. Děti totiž přicházejí do pubertálního věku, takže se některým pracovat nechce. Stává se nám, že i jejich rodiče přicházejí s tím, že pro své děti individuální učební plán už nechtějí, protože dětem se nechce, a oni je tedy proti jejich vůli nebudou přece přetěžovat. Spolupráce a domluva s rodinou je opravdu velmi důležitá.

Jak se liší práce s dítětem, které má talent, od té s dítětem, které učivo zvládá hůře?

Myslím si, že práce s nadanějším dítětem je zejména po odborné stránce složitější, a proto se do toho možná učitelům nechce. Na „šikovné dítě" se musíte více připravit, může se stát a stává se to, že dítě ví více než učitel. A s tím se musíte umět srovnat. Jsem toho názoru, že role učitele je v dnešním světě plném nejrůznějších informací jiná, než byla dříve.  Učitel by měl žáka nasměrovat, naučit ho hledat a zejména třídit dostupné informace, dát si je do souvislostí a vyhodnotit to podstatné.

Co vás na pedagogické činnosti baví nejvíce? Myslíte si, že je to práce, která vyžaduje hodně úsilí za málo peněz?

To se hodně říká (úsměv). Nejvíce mě baví, že můžu být kreativní. Děti mi také dodávají energii. Na druhou stranu je to povolání náročné na psychiku, ale to je dle mého názoru kompenzováno zaslouženými prázdninami. Říká se, že my Češi jsme stále s něčím nespokojení – na nedostatek peněz by si tedy stěžovali zástupci asi všech profesí. Já vidím problém spíš v nedostatku financí na ohodnocení pedagogů za nadstandardně provedenou práci s dětmi, na možnost výuky v menších skupinách a rovněž v poměru nástupního platu a platu, kterého můžete vůbec kdy dosáhnout.

Máte nějaké triky na umravnění zlobivých žáků?

Mám pocit, že u malých to jde trochu jednodušeji, občas je utáhnete i takzvaně na vařené nudli. U těch starších, pokud jsou jasná pravidla, jste upřímná a spravedlivá, tak mám pocit, že to jde taky. Vstoupíte do třídy, podíváte se a je jasno.

Tomu se říká přirozená autorita…

Nevím, asi ano (smích). Vidíte, i ten humor je strašně důležitý.

Máte děti?

Ano, dvě.

A zkoušela jste na ně někdy pedagogicky působit?

Myslím, že cíleně pedagogicky rozhodně ne, i když ony by vám možná řekly něco jiného (smích). Určitě jsem je vedla k zodpovědnosti a byla na ně hodně přísná. Jinak se těším, že nějaké ty fígle vyzkouším třeba někdy na vnoučatech (smích).

Aneta Slavíková