Má název Na poslední cestě a je zajímavá tím, že jde o poetické a fotkami doplněné 
úvahy o hřbitovech, konkrét-ně o procesu zániku. Její autorka pochází z malé osady Bohutín u Lidmaně, později se přestěhovala do nedalekých Černovic. Nyní žije a pracuje v Londýně, psaní knih si ponechala jen jako koníčka. Časem se chce vrátit na rodné Pelhřimovsko.

Vaše nejnovější kniha s názvem Na poslední cestě je opravdu originální žánrem i tématem.
Co je jejím hlavním poselstvím?

Je to jiný žánr, než co jsem dělala doteď. Mám ráda hřbitovy, chodila jsem ráda na ty české i anglické a pokusila jsem se tam pomocí fotoaparátu o jakési filmové zachycení destrukce. Tento proces se tam dotýká nejen lidských těl, ale i dalších věcí, jako jsou náhrobky, nebo květiny – proto jsou tam fotky jak těch nejrozkvetlejších květin, tak
i prázdné vázy. A k tomu je zamyšlení, že destrukci podléhá všechno. Zánik je všude stejný, ale liší se formou, jakou mu dávají ti živí. Někde jsou hroby okázalé, jak si lidé chtějí zánik zkrášlit, jakoby ho zastavit. Jinde jsou zase hřbitovy všední, kde se zřejmě lidé snaží zánik nevidět
a vytěsnit jej.

Mezi vašimi snímky jsou jak hroby známých osobností, tak 
i obyčejných lidí…

To byl cyklus ze slavného pražského hřbitova Slavín, pojednaný jako zamyšlení 
o slávě – že po smrti jsme si zase všichni rovni. Vedle slavných lidí tu totiž leží ti „obyčejní". Proto jsem umístila snímek náhrobku básníka a spisovatele Josefa Kainara vedle snímku náhrobku jakéhosi úředníka Josefa Koudelky, dále třeba pomník strýčka Jedličky vedle hrobu dítěte nebo pomník Milady Horákové vedle nedaleko ležícího Josefa Stisky, kterému na náhrobek v době jeho smrti v roce 1955 nechali vytesat „člen Státní bezpečnosti". Je to zvláštní, ale asi na to byli tehdy hrdí. Použila jsem i fotku ze židovského hřbitova v Černovicích nebo monument sochaře Bílka z Chýnova Modlitba nad hroby, kdy obestavěl pískovcovými kvádry kmen stromu, který předtím zlomila vichřice – zde zánik sehrál roli tvůrce monumentu.

Co dalšího lze v knize najít?

Je tam třeba cyklus „Mizející tváře v procesu zániku", který ukazuje, že fotky tváří 
z náhrobků mizí podobně jako těla. Je to jako proces života, od dětí přes mladé lidi, dospělé až ke stáří. To je zamyšlení nad tím, jak destrukce mění smysl lidských monumentů. Je to podobné jako rozfázování filmu na jednotlivá okénka. Tady je rozfázovaná destrukce. Nebo lze v knize vidět proces reinkarnace soch. Ten jde od zrození sochy přes dětství 
a školní léta až k té destrukci, která končí znovuzrozením sochy. Socha se rozpadne na písek, který někdo sebere 
a udělá z něj zase novou so-
chu.

Jaký je to vlastně žánr, je to poezie?

Svým způsobem může být. Je to zamyšlení pomocí fotek. Původně jsem to chtěla vydat jen s fotkami, ale nakladatel 
k nim chtěl popisky. Tak jsem dopsala i zamyšlení. Ale původně jsem to chtěla bez jakýchkoli textů, aby si k tomu čtenář domýšlel vlastní věci, aby ho to vyprovokovalo 
k přemýšlení nad tématem.

V knize jsou i náhrobky z Anglie. Liší se nějak od těch českých?

U pomníků v Londýně mě fascinuje jejich až kýčovité přezdobování. I na tom se ale podepisuje destrukce. Z anglických hřbitovů je v knize vytvořen i cyklus „Umírají hračky?", kde jsou zachyceni hlavně různí dětští medvídci na hrobech z londýnských hřbitovů. Na konci z nich zůstává jen dušička. Angličané si jinak na hroby dávají různé věci – i třeba pivo, které měl zemřelý rád.

Jak na knihu reagovali čtenáři?

Nakladatel mi říkal, že si knihkupci objednali první stovku a doobjednali i druhou. Ptala jsem se také v černovické knihovně, jestli to tam nechtějí prodávat, ale tam si objednali jen jeden výtisk. Říkali, že se kniha setkává s odmítavými reakcemi. Lidé prý ji nechtějí číst, ani se jí skoro dotýkat, protože je o smrti a je prý depresivní. Ale podle mě není depresivní. Já přece píšu, že se lidé nechtějí vyrovnat se smrtí a bojí se o ní přemýšlet, ale přitom smrtí nic nekončí, protože je to neustálý proces destrukce, který je živý a pořád pokračuje. 
A zároveň platí, že konec něčeho znamená zase začátek něčeho jiného.

Má to nějakou souvislost s vírou v posmrtný život?

Není to o víře a posmrtném životě. Je to spíš ateistické zamyšlení o procesu destrukce 
a o tom, jak se s tím příroda vyrovnává jako s něčím přirozeným. Hodně lidí si možná myslí, že je to zaměřené nějak nábožensky, ale není.

Vy jste vydala i knížky v angličtině – týká se to i téhle knihy?

Ano, pod názvem Passed Away: The Life On The Last Way – ale trochu ji „zabili" designově a vysokou cenou, kdy se na internetu prodává za 18 liber, což je neprodejné. V angličtině mi teď vydávají 
i knihu Černovický Baťa – 
o černovickém podnikateli 
a zakladateli kožedělné výroby Rudolfu Schönbachovi.

Ta se týká osobnosti z Černovicka, stejně jako kniha Vyprávění o chudém básníku nešťastné lásky, která zmiňuje osud básníka Vojtěcha Bělohrobského. Obě jsou životopisné, na rozdíl od vašich dalších knih…

Ráda zkouším nové věci, zkouším, co ještě se s textem dá vytvořit. Chtěla jsem si tedy zkusit napsat životopisné knížky rodáků z našeho regionu, tedy Schönbacha a Bělohrobského, o kterých se moc nepsalo a moc nevědělo.
A zkusila jsem si také napsat román a povídkovou knížku. Teď ta poslední už byla knížka zcela bez postav. Věnuju se tomu, co mě napadne, co mě baví, co mám chuť psát. I když se Schönbach dobře prodával, nedělám to pro zisk.

Neuvažovala jste tedy o tom, že byste se psaním nebo scenáristikou živila?

Dělat pro televizi mě nadobro odradilo, byla jsem po dvou letech vyčerpaná, protože denně to znamenalo vyplodit tři reportáže, a cítila jsem se jako v nějaké mašinérii. Své emoce z toho jsem si trochu vyventilovala v knize Opraváři pomatených duší. Jediné filmy, které jsem dělala, byly na škole. Mám jen pár školních filmů a jako scenáristku mě nebavilo obcházet lidi se scénářem. Třeba jsem dělala scénáře pro divadla v Praze, ale poslední hru mi úplně předělali a přeházeli, zbyla tam ode mě jediná postava – ducha. To pak člověka mrzí, protože má myšlenku – 
a teď vidí, že to někdo vzal úplně jinak a přetvořil. To se 
s knížkou nestane, ta je pořád vaše. Řekla jsem si tedy, že budu dělat svoje věci, že si
půjdu vlastní cestou.

Takže dnes máte knihy jako koníčka?

Ano. Když jsem se psaním zkoušela živit, došla jsem do bodu, kterému se říká totální vyhoření. Teď, když dělám přes den něco jiného, tak si 
u psaní odpočinu a myšlení není tak unavené, jako kdybyste psal každý den. Kolem médií jsem se pohybovala od svých 17 let, a teď v Londýně jsem ráda, že jsem z toho vypadla, že mě nikdo nenutí nic psát a že to nejsou věci na objednávku, které by musely být hotové do určitého termínu.

Vyzkoušela jste různé žánry. Baví vás víc knihy dokumentární, nebo kompletně vymyšlené?

Zkoušela jsem psát romány, kdy část je fikce a část je reálná. Moje úskalí je, že si neumím moc vymýšlet, musím to vždy opřít o pravdivou reálnou postavu, a pak teprve k tomu můžu přidat fiktivní děj. Vždy je v tom ale kus reality, jenže zase se v tom vždycky nějací lidé poznají, a jsou naštvaní. Známí už mě znají a radši předem říkají, než o něčem promluví: „Ale tohle nikde nepiš, to by byl průšvih."

Je podle vás kromě Schönbacha a Bělohrobského ještě nějaká osobnost na Pelhřimovsku, která by se ať už reálně, nebo s fiktivním dějem mohla knižně zpracovat?

Určitě by se obě zmíněné osobnosti daly hlouběji rozvinout. Jsou to témata, která zpracovávám dvacet let, mám nastudováno hodně materiálů a umím si představit, že by se to dalo rozvinout do nějaké fikce. Samozřejmě jsou i další osobnosti: v Černovicích třeba historik Jiří Tětiva nebo pan Melichar – napadá mě, že by se třeba mohli setkávat se svými historickými postavami. Nevytěženým tématem je 
i černovický židovský hřbitov. Teď v Londýně bydlím 
v židovské čtvrti, takže tím hodně žiju. Na tom černovickém bych chtěla přeložit texty na náhrobcích a udělat knížku o lidech, kteří tam žili. Ale nechci opakovat věci, které už o něm byly napsané.

Máte nějaké oblíbené spisovatele, kteří vás mohli ovlivnit stylem nebo tématy?

Úplně na začátku to byl Jan Procházka. Hodně lidí ho zatracuje, že jeho díla byla hodně poplatná době komunismu, ale já jsem si z něj brala to, že jeho příběhy jsou zasazeny do venkova, jsou v nich obyčejní lidé pracující v zemědělství 
a obyčejné věci. Na FAMU mi říkali, že bych jeho vliv měla opustit, protože začínám psát jako on, ale mně se to těžko opouštělo.

Myslíte si, že klasické knihy ustojí nástup elektronických knih?

Když v Londýně na ulicích vidím lidi číst, tak málokdo 
z nich už má klasickou knihu. Tady v Česku to ještě tolik není. Ale zase je kladem, že nástup elektronických knih
v Anglii vyvolal velké zlevnění těch papírových – třeba i kvalitní velká barevná encyklopedie se teď dá pořídit za pět liber, což je lidová cena.

Jak jste se vlastně do Londýna dostala a co tam děláte?

Přes kamarádku, která mi zavolala, že její přítel jel 
z Londýna dělat zkoušky do Prahy a že pro ni samotnou je tam těžké platit byt. Nejdřív to vypadalo jen na tři měsíce, ale už tam jsem pátý rok. Pracuji ve firmě, která má síť vlastních fastfoodů, kaváren a nemovitostí. Na kartičce mám nápis „service expert", takže mě třeba volají, proč něco nefunguje, a já to mám vyřešit.

Chtěla byste se někdy vrátit 
z Londýna na Pelhřimovsko?

Určitě – na Pelhřimovsku se mi víc líbí a jsem tu doma, 
v Londýně domov necítím. Ne že bych si tam jako cizinec připadala nějak špatně, protože Angličani se k cizincům chovají úplně normálně, ale nepřipadám si tam jako doma. Tady se cítím víc uvolněně, jezdím sem relaxovat. Londýn je hektický, člověk musí pořád něco řešit a je to přitom hodně anonymní – kdežto tady je to takové malé, lidé se znají a vyjdou si víc vstříc.

Jak na vás působí anglická povaha?

Oni jsou hodně „polite", tedy slušní, někdy až skoro moc. Třeba jdu v davu a někdo se mě spíš jen symbolicky omylem dotkne, a hned se začne omlouvat, až mám pocit, že to trochu přehání. Ale je to pak zas šok při přechodu do Česka, kde do mě třeba na letišti doslova vrazí pár lidí a nikdo z nich se ani neomluví.

Jana Dohnalová

Narodila se 7. dubna 1975 v Bohutíně, pak se s rodiči stěhovala do Černovic, kde absolvovala základní školu. Na Filmové akademii múzických umění v Praze vystudovala obor scenáristika. Svou prvotinu Monokly pod očima (Svoboda Servis) vydala roku 2003. V nakladatelství Petrklíč jí vyšla v roce 2010 kniha Černovický Baťa – Osud rodiny Schönbachových. O rok později totéž nakladatelství vydalo knihu Vyprávění o chudém básníku nešťastné lásky – Vojtěch Bělohrobský. Oba portrétovaní patří k významným osobnostem Černovicka. V roce 2013 jí vyšla kniha Na poslední cestě.