Kromě faráře Mariana Pavla Sokola zavzpomínali pod oltářem kostela svatého Mikuláše na osobitého básníka tři řečníci. Jeho dlouholeté kamarádky Jarmila Neomytková a Jana Hradilková i starosta Jiří Kučera se v promluvách shodli. Ivan Jirous miloval pravdu. Říkal nahlas to, co si všichni ostatní jen tiše mysleli.

Pro spravedlnost byl připravený trpět. A také trpěl. „Do bitvy vstupuji teprve tehdy, když je prohraná,” připomněla jednu z jeho idejí Neomytková.

Padla zmínka i o velké poctě, které se Jirousovi dostalo před dvěma roky. Tehdy dostal Hrdličkovu plaketu. Na pódium kinosálu tenkrát dorazil doprovázen přáteli v povznesené náladě, pronesl několik památných vět a odkráčel. „Když jsem odcházel z kina, všiml jsem si v blízké telefonní budce jakýchsi desek. Byl v nich pamětní diplom, Ivan Martin Jirous jej tam v roztržitosti zapomněl. Tak jsem je vzal k sobě s tím, že při nejbližší příležitosti mu je vrátím. Moc mě mrzí, že už tu šanci nedostanu,“ řekl humpolecký starosta Jiří Kučera a poté předal desky pozůstalým.

Pod maskou rebela, který si za svoje občasné opilecké poklesky vysloužil přezdívku Magor, přitom žil citlivý, přemýšlivý muž. „Ivan Martin Jirous chtěl žít v pravdě. Jeho poselství nyní promlouvá k nám,” pravil na závěr farář Sokol do mrazivého kostelního ticha.