Jedni argumentují, že Československo bylo v zemědělství soběstačné a JZD dala práce více lidem. Druzí namítají, že to byla jen umělá bublina, produktivita byla nízká, většina pracovníků JZD neměla k půdě vztah a z družstva si také brala, co chtěla.

Na tom, že tento stav nebyl dobrý, se lidé shodnou. Už menší shoda panuje na tom, jak se měla situace řešit dál.
Třeba předseda Výrobně obchodního družstva Kámen Josef Houček s odstupem let vidí jako výhodu, že v Česku přetrvalo hodně družstev.

„Díky tomu jsme teď konkurenceschopnější, protože svět se sdružuje do větších celků. Z hlediska objemu výroby a využitelnosti strojů má družstvo výhodu. Zemědělci v Bavorsku mají zastaralejší stroje než my, protože si na ně nevydělají," říká Houček s dodatkem, že pokud by Česko mělo v rámci EU stejné podmínky jako starší členské země, mohlo by tuto výhodu velkých družstev ještě lépe využít.

A podle něj dokonce i lidé, kteří zažili křivdy v 50. letech 20. století a jejich půdu zabrala družstva, po letech přiznali, že ve družstvu se jim žilo líp.

Jako výhodu prý uváděli to, že už nebyli na svůj grunt uvázáni každý den a mohli si od tvrdé práce také odpočinout.
Po roce 1989 Josef Houček vítá to, že se zvětšily podnikatelské možnosti, i když se také otevřely západní trhy a tím se družstva musela víc snažit.

I vlivem nákupu dokonalejší techniky a mj. přebudování stájí došlo podle něj ke snížení pracovních míst. „Někteří odešli sami, protože to nepokládali za perspektivní, část jsme museli propustit, i když naštěstí věková hranice byla vysoká, takže část lidí přešla do důchodu," říká Houček.

Zmiňuje i chyby při restituci a transformaci družstev. Podle něj se soukromníkům vyčlenilo víc majetku, než byla skutečná tržní hodnota.

Naopak soukromý farmář Josef Plešák z Turovky říká, že lidé jako on, kteří z družstva odcházeli do soukroma, dostali často odepsané věci, takže družstvo tím o nic nepřišlo.

Podle něj byl navíc odchod těchto lidí přijímán s nevolí i výčitkami, že družstvo oslabují. „Přitom já bych z družstva neodešel, kdybychom spolu s dalšími prosadili to, aby byli lidé odměňováni za odvedenou práci," říká. V družstvu, kde do roku 1989 pracoval, totiž podle něj řada lidí dělala tak na 70 procent.

Plešák říká, že po roce 1989 přežila jen ta družstva, která měla dobrý základ v domácích lidech. „Nefungovala ta, která byla opřená o funkcionáře odjinud nebo lidi třeba z Chomutova, kteří přišli do družstevních bytovek," podotýká.

Na polistopadovém vývoji ho nejvíc mrzí, že se nepodařilo obnovit vztah k půdě, přetržený čtyřiceti lety socialismu. Šedesátníci, kterým vzali půdu v jejich dvaceti letech, podle něj už neměli síly ani zkušenosti na návrat do soukroma. Nesdílí názor, že by velká družstva byla konkurenceschopnější než malí sedláci.

„Centralizace, která vede i ke koncentraci škodlivin, je podle mě zbytečná. A takový Babišův kravín pro 1200 krav je megalomanství," uvádí. Smířlivě ale dodává, že nesmí vznikat příkop mezi družstvy a soukromníky. „Společně musíme chránit půdu, která se neprozíravě ničí dotovanými plodinami," uzavírá.