VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Dnešní děti mají o skauting zájem

Kamenice nad Lipou – Protože manželé Dagmar a Petr Hrouzkovi měli v době po revoluci dva malé kluky, přáli si, aby jejich synové mohli smysluplně trávit svůj čas 
a zažít dobrodružné a zajímavé dětství.

20.4.2015 1
SDÍLEJ:

Skautský dívčí oddíl Činčapi anpetu wi, který patří do skautského střediska Fidelis et Fortis v Kamenici nad Lipou, pořádá spoustu zajímavých akcí. Foto: Deník/Denisa Šimanová

Právě to jim mohla umožnit skautská organizace. V té době byl obnoven skauting v Jindřichově Hradci, jenže ten byl od nich příliš daleko. Manželé Hrouzkovi se tedy, společně s Janou Šimanovou, rozhodli obnovit skauting na Pelhřimovsku, respektive přímo na Kamenicku. V Bohdalíně tedy vlastními silami založili první skautský oddíl.

Co vás vedlo k tomu, obnovit 
s manželem skauting na Kamenicku?
Protože jsme měli dva malé kluky a můj manžel Petr skaut zažil jako dítě, chtěli jsme, aby naše děti také zažily něco tak pěkného. Většina našich nejlepších kamarádů, co nás ovlivňovala v mládí, skautovala nebo se věnovala podobné činnosti. Čekali jsme tedy, že v Kamenici, která měla velkou skautskou tradici, se skaut obnoví a že naše děti budou do tohoto hnutí moci vstoupit a že budou smysluplně trávit svůj čas a zažijí to, co jsme si jako jejich rodiče přáli, aby prožívaly. Protože jsme věděli, že se po revoluci obnovil skaut v Jindřichově Hradci, kluci jeli na svůj první tábor s Jindřichovým Hradcem. Potom ale bylo jasné, že malí kluci nemůžou na schůzky dojíždět dvacet kilometrů, to jsme nechtěli. Lidé, kteří tady dříve skautovali, byli starší nebo už i nemocní, takže nám nezbylo nic jiného než klukům skautský oddíl založit.


Kdy to bylo?
V září roku 1990 byla první schůzka. V bohdalínském obchodě jsme vylepili plakát, že kdo má zájem začít chodit do skautského oddílu, ať přijde do zasedací místnosti. Tam se dostavili v hojném počtu všichni rodiče se svými dětmi, takže tam byli i ti první zakládající členové. Nejvíce dětí přišlo z Bohdalína 
a potom ještě děti z Mnichu 
a dvě děvčata z Kamenice nad Lipou, takže vznikl takový první malý oddíl. 


Bylo to v té době náročné? 
Co jste pro to museli udělat?
Náročné to bylo. Sice jsme ještě spadali pod Jindřichův Hradec, ale jediný, kdo to hnutí u nás znal, byl Petr, takže ten věděl, co to všechno obnáší. Já a Jana Šimanová jsme si taky musely udělat skautský slib. Hlavně to bylo o tom, že jsme neměli materiály. Neměli jsme metodiku co dělat s těmi dětmi, ani materiální vybavení, jako jsou stany a podobné věci. Složité to bylo tedy v tom, že jsme se museli na všechno plně připravovat. Na schůzky jsem 
si musela vypisovat věci 
z metodik. Také jsme jezdili na školení, jezdili jsme se koukat k dalším oddílům 
a také jsme dělali činovnické zkoušky, takže jsme sbírali zkušenosti a sháněli materiály. V tu dobu nebyly dotace, takže jsme dělali brigády, 
a co si děti vydělaly, tak se 
do skautu investovalo. Rodiče nám také pomáhali s prací, pomáhali s brigádami 
a sháněli sponzorské dary. Na začátku jsme neměli vůbec nic a začínali jsme 
s prázdnou klubovnou.


Skautské středisko Fidelis 
et Fortis funguje v Kamenici nad Lipou, v Nové Včelnici a Bohdalíně. Napadlo vás, že se z něho jednou stane tak velké skautské středisko, jakým je teď?
To mě nenapadlo, protože na prvním táboře nás bylo asi tak dvacet, a to jsme jeli jak kluci, tak holky, a o tom, že se ten oddíl bude rozrůstat, jsem nepřemýšlela. Vždycky jsem ale spíš proti velkému oddílu brojila nebo jsem chtěla, aby to bylo vymezené jenom na Kamenicko a nepřibíraly se další oddíly, protože vedoucí jsme byli jenom tři, takže to bych si asi ani netroufla.


Co název Fidelis et Fortis znamená?
Když to z latiny přeložíme, Fidelis znamená věrný 
a Fortis je silný. Nám se to tehdy líbilo z toho důvodu, 
že se název v podstatě opíral 
o skautský zákon, a skaut má být věrný a silný. A člověk, když to tak zkoumá blíž, tak ví, že to maximálně naplňuje ducha skauta. Petr náš název vymyslel, líbil se nám a mělo to i hezký znak a myslím si, že jsme se všichni snažili 
o to, aby to byla pravda 
i v realitě. 


Jaká je nyní vaše funkce 
ve skautu?
Teď jsem pouze stará vlčice, jako oldskaut. Mohla bych ale říct, že mě ta práce vždycky bavila. Jednak nejspíš proto, že jsem učitelka, a potom proto, že já jsem snad větší radosti, než je skautování, nepoznala. Hlavně asi co se týče kolektivního života. Teď jsem oldskaut a s ostatními si děláme akce sami pro sebe a kdyby mě můj dívčí oddíl potřeboval, tak vytáhneme znovu do zbroje 
a pomůžeme, ale teď mám takový skautský důchod.


Kdy jste složila svůj skautský slib a jak to vypadalo?
Když jsme chtěli vést, tak jsme slib museli mít. Petr už slib měl, protože on jako dítě skautoval, ale já a Jana Šimanová jsme skládaly skautský slib hned v roce devadesát. Bylo to v malém kruhu našeho oddílu u ohníčku tady na Hutích. Prvně jsme musely absolvovat nováčkovskou zkoušku, slib se pěkně naučit, odříkat a celá ta ceremonie byla tak, jako je teď 
u každého skauta. Také jsme si na památku schovaly uhlík z ohníčku a můžu říct, že to bylo ohromně krásné. 
Měli jste také nějaké pravidelné schůzky? Kde bylo vaše zázemí?
V Bohdalíně jsme od pana starosty dostali klubovnu, 
a tam jsme docházeli na pravidelné schůzky. To byla naše jediná klubovna, takže se tam střídali kluci i holky. 
Já jsem vedla celý dívčí oddíl a měla jsem dvě družiny. Schůzky jsme měli dvakrát týdně, protože jednou měly schůzku světlušky a druhou skautky, ale jak děti dorůstaly, tak už mi pak i pomáhaly.


Jaké akce jste s dětmi tehdy podnikali?
Jednou do měsíce jsme se snažili vyjet na výpravu. Pro nás to bylo jednodušší v tom, že jak jsme se sem přestěhovali, tak jsem měla spoustu kamarádů, co něco hezkého uměli a zároveň to hezké uměli předat. Děti jsme vozili na různá hezká místa. Kam jsem je mohla dovézt po celé republice a kde bylo zázemí, tak tam jsme jeli. Jezdili jsme často a bylo to moc hezké, protože v podstatě to byla taková naše náplň. Neměli jsme nic jiného než klubovnu a výpravy. Taky jsme s dětmi jezdívali plavat nebo jsme chodili do kina. Dělali jsme hlavně to, co je bavilo.

Byla v té době možnost vyjet 
na nějakou větší akci, jako je například celosvětové setkání skautů? Pokud ano, účastnila jste se této akce?
Měli jsme tu možnost, a to bylo to nejkrásnější. Dostali jsme pozvání od rakouských skautů na celosvětové jamboree Donau 1991. Tam jsme vyjeli s těmi šesti skauty 
a ještě s námi jel Tonda Hurych, protože v tu dobu jsme potřebovali tlumočníka. Bylo to náramně pěkné, protože se na nás chodil koukat celý svět. Říkali: Kde je to Československo? A my odpovídali, že tam a že tam je ten Bohdalín. My jsme s sebou měli normální podsadové stany, vařili jsme na zemi 
a děti byly oblečeny v krojích, neměly na sobě žádné růžové nebo barevné oblečení. Opravdu to bylo příjemné a navíc jsme s sebou vezli šikovná děcka, takže se o nás brzy vědělo. Máme z toho krásné zážitky a pro děti tak brzy po revoluci to bylo skoro neskutečné. 


Dostala jste za ta léta, co ve skautu jste, nějakou přezdívku?
Vždycky na táboře byla nějaká hra, a tam jsme s Janou měly rozdělené role. 
Já jsem byla náčelník a Jana byla šaman, což u indiánských kmenů musí být. Náčelník je síla sluneční a denní a šaman je síla noci, takže já mám vlastně přezdívku anpetu wi, což je slunce, a je to lakotsky.

Máte nějaký opravdu silný 
pozitivní zážitek, který jste 
ve skautu zažila?
Když jsem se vždycky podívala na všechny ty děti, tak to byl pro mě silný zážitek. Vidět tolik lidí, kteří jsou spolu rádi, bylo úžasné. Potom mě ale mrzelo, když ty děti, které jsme vychovali, odcházely pryč a nezůstaly tam. To je ale přirozený vývoj.


Musela jste v životě něco kvůli skautingu obětovat?
Nebyla to lehká doba a žijeme, tak jak žijeme. Máme dům, který nebyl úplně v pořádku a dostavěný. V podstatě ve skautování jela celá rodina. Měli jsme malé děti, hospodářství a navíc také práci, takže jsem skončila 
ve svém zaměstnání a hned potom jsem nastupovala na tábor. Když jsem přijela domů, tak odjížděl na tábor manžel, takže měsíc jsme byli naprosto činní a jenom pro děti. Protože to ale člověk dělá pro ně, tak mě to nikdy nemrzelo. Když jsem potom přišla domů, a neměla jsem třeba vypráno, uvařeno a takové ty běžné věci, tak je pravda, že jsem z toho pak byla někdy unavená.


Je něco, v čem vám skauting 
v životě pomohl?
Myslím si, že každý člověk, aby mohl žít a něčím se řídit, potřebuje nějaký řád a potřebuje nějaký dobrý vzor. Každý něco hledá, nějakou vyšší pravdu a lásku. To mi umožnil a dal skaut. A nebyla to pro mě jenom slova. Třeba slib pro mě nebyl jenom složení slibu někde u ohníčku, ale doopravdy to ctím a myslím si, že celý život se snažím to respektovat a dodržovat povinnost k sobě, povinnost 
k bližnímu a povinnost k Bohu. Od té doby, co jsem tyto věci uměla nějak pojmenovat, tak se jimi opravdu řídím.


Jak je to s dnešními dětmi? Mají o skauting zájem?
Oba naše oddíly fungují, dávají o sobě světu vědět, takže si myslím, že děti zájem mají. Dnes je jenom těžké to, že mají tak širokou nabídku různých činností. Když už se děti rozhodnou do skauta chodit, tak to předpokládá zájem. Že mají rády přírodu, že jsou rády venku, že musí překonávat nějaké překážky. Já si myslím, že velmi těžké je to, že se v dnešním světě lidem některé věci předkládají třeba hotové. Anebo lidé jdou do nějakého sportovního oddílu jenom proto, že jsou pohybově nadaní. To je však trochu něco jiného. Ve skautu je to o kamarádství, ale také o povinnostech. Musí se
o sebe postarat, musí si pomáhat. Je to náročné a myslím si, že zájem je, ale vytrvají jenom děti, které chtějí. Velká výhoda je také ta, že skauting je celoroční a že se děti scházejí pravidelně. Já bych si jenom přála, aby skaut zůstal takový, aby děti jezdily ven, chovaly se hezky k přírodě, uměly se v ní pohybovat nebo přežít určitou situaci a zachovat se v ní správně. Myslím si, že je velmi důležité, když si člověk 
v určitých situací ví rady.

Dagmar Hrouzková

• Narodila se a vyrůstala v Brně.
• V Boskovicích vystudovala gymnázium s humanitním zaměřením a pedagogickou školu 
se zaměřením na předškolní 
pedagogiku.
• Později se se svým manželem přestěhovala na Vysočinu 
k Bohdalínu na Pelhřimovsku 
na samotu, které se říká Hutě.
• Mezi její záliby patří literatura, příroda, koně a rekreační plavání.

Denisa Šimanová

Autor: Redakce

20.4.2015 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Volby. Ilustrační foto

S výsledkem jsme rozhodně spokojeni, libuje si lídr Pirátů

Hana V. Konvalinková

Zelení: Smetla nás vlna populismu a extremismu

Lídr TOP 09 na Vysočině se obává ztráty demokracie

Vysočina - Strana TOP 09 se do poslanecké sněmovny dostala takříkajíc s odřenýma ušima.

AKTUALIZUJEME

ONLINE: Volby skončily. ANO vítězí i na Vysočině

Vysočina - Volby do Poslanecké sněmovny ČR skončily. Vysočina už není oranžová. Zmodrala a ovládlo ji podobně jako jiné kraje hnutí ANO.

ČSSD Vysočinu neudržela, ANO slaví vítězství

Vysočina – Vysočina už není oranžová. Zmodrala a ovládlo ji podobně jako jiné kraje hnutí ANO. Hlas hnutí ANO dalo 28,63 procent vysočinských voličů. Pro ANO jde o výrazné zlepšení oproti minulým volbám v roce 2013, kdy pro tuto stranu v kraji hlasovalo 15,89 procent voličů.

Reakce ODS: Otázka je, kam bude republika směřovat

Vysočina - S potěšení sledoval v Modrém domě v Jihlavě výsledky voleb do Poslanecké sněmovny volební štáb Občanské demokratické strany.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení