Cenu tehdy přijala „zástupně, za poctivé a čestné lidi, kteří byli oporou disentu a odmítli se přizpůsobit totalitní moci". Ve svém děkovném projevu zmínila i nelehkou situaci, ve které se ocitají migranti, kteří v ČR hledají útočiště.

S prací s „příchozími" má paní Roubalová bohaté osobní zkušenosti – 15 let pracovala v nevládní organizaci Poradna pro uprchlíky. Velký cit pro solidaritu s uprchlíky a lidmi mimo většinovou společnost  vyplývá z jejích vlastních životních zkušeností – sama poznala a ocenila podporu a soudržnost přátel, především z disentu, v dobách, kdy hlavně jejího manžela Pavla Roubala, ale i ji opakovaně vyslýchala a sledovala StB.
Navíc poznala rozdělení rodiny v 50. letech, kdy byl její otec uvězněn na šest let v politickém procesu.

Kromě výchovy čtyř dětí stihla spolu s manželem podepsat v lednu 1977 Chartu 77, pomáhat disentu především výrobou a šířením zakázaných knih, ustát šikanu StB i výzvy k emigraci. Později se musela vyrovnat se smrtí manžela v roce 1990 a za dva roky nato jí spolu se dvěma dalšími posledními mluvčími (Květou Princovou a Evou Joachimovou) připadla úloha ohlásit konec činnosti Charty 77.
Mladí manželé Roubalovi, kterým se během čtyř let narodili tři synové, k nimž později přibyla ještě dcera, podle slov Věry Roubalové až do Charty žili v podstatě spokojeným rodinným životem.  Tvrdí, že „Charta přišla v pravý čas, že bylo potřeba už reagovat na to mrtvolné ticho".

Roubalovi byli mezi prvními signatáři Prohlášení Charty 77 v lednu 1977. S prohlášením se seznámili prostřednictvím kamaráda ze studií Jiřího Müllera, kterému vedení školy nepovolilo složit závěrečné zkoušky kvůli jeho občanské angažovanosti, a pak byl odsouzen za šíření plakátů.
Podle Věry Roubalové bylo podepsat prohlášení pro oba manžele naprosto samozřejmou věcí, o které nebylo pochyb: „Podpis Charty nebyl ničím výjimečným, jen nutností, i když jsme věděli, že každý, kdo podepíše, jde k výslechu."

Po podpisu Charty Roubalovy stihla obvyklá šikana vedená proti jejím signatářům – ztráta zaměstnání, výslechy, sledování… Osobní zkušenost s vězením vedla Pavla Roubala ke vstupu do Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS ) a k aktivní práci v něm.

Stěhování

Roubalovi byli „na ráně" ještě víc, když se rozhodli, především kvůli zdravotnímu stavu dětí, odstěhovat se z Prahy.

Odstěhovali se do Častrova na Pelhřimovsku. „Původně měl Pavel dostat práci v lese a bydlení v hájence v Žirovnici, ale když dorazily naše kádrové materiály, sešlo z toho a zůstali jsme v bytovce v Častrově, kde jsme měli být jen přechodně. Ale důležité bylo, že jsme tam mohli zůstat, přece jen to už nebyla padesátá léta. Byli jsme tak spolu s Honzou Litomiským jediní chartisté v kraji."
Roubalovi, především Pavel, si „užili" sledování, StB je přemlouvala i k odchodu do zahraničí, kde by měli klid. Postoj některých lidí z Častrova k rodině shrnul jeden ze sousedů, který na schůzi KSČ prohlásil: „Jestli ten Roubal něco provedl, tak ať ho zavřou, ale jestli ne, tak ať ho nechaj."

V listopadu 1989 byli oba manželé Roubalovi, především Pavel, velmi aktivní, zapojili se do práce nově vzniklého Občanského fóra, přišla svoboda, po které tak dlouho toužili… Do Prahy se na začátku 90. let vrací Věra Roubalová jako vdova. V roce 1992 oficiálně ohlásila ukončení činnosti Charty 77 jako jedna z poslední trojice jejích mluvčí.  Našla smysluplnou práci v Poradně pro uprchlíky. Postupně si doplnila vzdělání a pracuje jako psychoterapeutka. Dál neúnavně spolupracuje s neziskovými organizacemi, které se o migranty starají. ?(red)

Projekt Hrdinové paměti národa

• Jedná se o slavnostní večer spojený s udílením cen Paměti národa
osobnostem, které prokázaly, že čest, svoboda a lidská důstojnost
nejsou jen prázdná slova.
• Počtvrté od roku 2010 vybralo sdružení Post Bellum osobnosti ze sbírky vzpomínek Paměť národa a z cyklu Příběhy 20. století, jejichž hrdinství si zaslouží ocenění.
• Letos budou uděleny ceny Paměti národa na pražském Žofíně v neděli 17. listopadu, od 21.20 hodin v přímém přenosu na ČT1.
• Příběhy oceněných osobností ztvární čtyři krátké filmy mladých českých tvůrců pod vedením režisérky Agnieszky Holland.
• Ceny Paměti národa letos obdrží – Dana Němcová, Jiří Stránský, Felix Kolmer a Jiří Wiendl.
Cenu laureátům předají patroni:
• Zdeněk Svěrák, Kryštof Hádek, Hynek Bočan a Magdaléna Sidonová
• Mezi prvními laureáty ceny byla v roce 2010 Věra Roubalová Kostlánová, která žila na Vysočině a jejíž příběh přinášíme.