Setkali jste se někdy s tím, že by vás pořadatelé koncertů odmítli kvůli handicapu některých členů kapely? Nemají vůči vám jako kapele lidé určité předsudky?
Asi stále platí, že lidé, kteří nás ještě neslyšeli, nevědí, co přesně mají čekat. To platí stejně tak o pořadatelích, jako o divácích. Dobré je, že už jsme hráli skoro všude a málokdo nás neslyšel. (smích) A kdo nás zná, může o nás mít stěží nějaké předsudky.

K vašim nejznámějším písničkám patří Ředitel autobusu, ve které se zpívá o problémech vozíčkáře. Opravdu někdo ze členů kapely zažil podobnou situaci?
Ta písnička je přímo o našem bývalém bubeníkovi Markovi. Řidiči pražských autobusů ho opravdu pravidelně vykazovali z přepravy. Důležité je, že nejde o invalidní vozík, ale malé dětské kolo, které lidé s diagnózou související s malým vzrůstem, používají jako kompenzační pomůcku.

Myslíte si, že pomohla změnit pohled některých dopravních společností?
Ano. Máme velkou radost, že v pražské městské hromadné dopravě se díky písničce Řiditel autobusu podařilo tenhle problém vyřešit. Dnes už můžete cestovat s malým dětským nebo skládacím kolem.

Na této písni se s vámi podílel Xindl X, plánujete s ním spolupráci i do budoucna?
Nejen, že podílel, on ji pro nás složil a napsal! S Xindlem X spolupracujeme často a rádi. Připravujeme teď CD pro malé děti a doufáme, že na něm s námi bude také spolupracovat. Víte o tom dokonce dřív než on… (smích)

Máte v plánu další písně, které by lidem podobně otevřely oči?
My bychom byli samozřejmě nejradši, kdyby tak fungovala každá naše písnička. Ale víte jak je to s hity… Hledají si k lidem cestu samy a Řiditel je prozatím naprosto nejúspěšnější.

Z názvu vašeho alba Noha na kolejích, ve kterém je plno černého humoru, soudím, že si ze svého handicapu dokážete udělat i legraci. Mám pravdu?
Černý humor, který zažijete na našich zkouškách nebo při cestách na koncerty, je nepublikovatelný. Ten se musí zažít. Schopnost brát i těžké životní situace s nadhledem nás myslím všechny spojuje. Proto vznikla i úspěšná výstava vtipů o lidech s handicapem The Tap Tap načerno, která cestuje po celé republice a je dostupná i na webových stránkách www.tttnacerno.cz.

Jak na Nohu na kolejích reagoval Lou Fanánek Hagen, o kterém se v písni zpívá?
Krásně. A to tak, že spolu s Wabi Daňkem v písničce zpívá a oba hrají i ve skvělém klipu.

Říká se, že hudba léčí. Dalo by se to s nadsázkou vztáhnout i na vaši kapelu?
Když děláte něco, co dává smysl, a s lidmi, se kterými vás to baví, jsou to v podstatě lázně. I když je to dřina.

Jsou všichni členové The Tap Tap studenti a absolventi Jedličkova ústavu?
Nejsou. Máme dva externí členy, a to Honzu Poláka a Petra Hudce. Oba se na členství v kapele dlouhodobě a pečlivě připravovali. Aktuálně zvládají celý repertoár a jsou na dobré cestě stát se opravdu skvělými muzikanty. Spolupracujeme také s pěti profíky. Alespoň do doby, než najdeme, nebo vychováme muzikanty s handicapem, kteří je v budoucnu nahradí.

Kdy vás poprvé napadlo založit kapelu?
Pokud myslíte The Tap Tap, tak přesně před 20 lety.

Jak vlastně vznikl její název?
Sídlíme na domově mládeže škol Jedličkova ústavu, kterému se odnepaměti říká Tapky. Je to zkratka Technicko-administrativních prací. Nám to přišlo fajn a rytmické, takže proto The Tap Tap.

Vzhledem k tomu, že vystoupíte na pivařském festivalu, si nemohu odpustit otázku co vy a pivo… Zachutnal vám Bernard?
Jasně, že ano (úsměv). Máme teď dokonce vlastní pivo, a to jedenáctku s názvem Sedící bizon. A ta je tedy skvělá, ale kdo by v Humpolci pil něco jiného než Bernarda?