Zuzana ve srovnání s menšími jihlavskými zvony i dnes vydává silný a jasný zvuk. Zasvěcení potvrzují, že zvonění se nese v hlubší tónině a barvě, navozující příjemný, až uklidňující pocit. „Poslouchejte, je poledne, slyšíte zvon Zuzanu?,“ volávali na sebe před dávnými časy o žních sekáči v polích kolem Jihlavy. Velebný zvuk se nesl široko daleko celým krajem bezmála před půl tisíciletím.

Nový veliký zvon odlil pro farní kostel sv. Jakuba pražský zvonař Brikcí z Cimperka. Hlava na hlavě u toho byla v Jihlavě na hradebním parkánu u kostela Matky Boží o svátku sv. Michaela 29. září 1563. Veliké plameny a sloupy černého kouře stoupaly z obrovské polní pece s roztavenou zvonovinou a litci pouštěli do formy pod zemí proud tekutého kovu. Křik, shon a lomoz u toho byl převeliký. „Při odlévání byli přítomni páni kazatelé, přísežní z rady a mnoho osob z obce. Před odléváním i potom se lidé modlili na kolenou a zpívali Te deum a mnoho jiných písní chvály,“ popsal svého času jihlavský historik František Hoffmann.

Ke kostelu novotou zářící zvon táhlo od hradeb přes náměstí více než sto silných mužů. Vážil 120 centýřů, dnešních více než sedm tun. Město na jeho výrobu dalo rozlít několik děl a zaplatilo ze něj celkem 750 kop grošů. Takovou cenu mělo tehdy několik velkých domů ve středu města. Zvonoviny zbylo jednadvacet centýřů a mistr Girg Gleichsner z nich odlil tři menší zvony na jihlavské věže.

Veliký zvon byl posvěcen hned po odlití jako Jakub, ovšem jihlavské ženy jej brzy přejmenovaly na Zuzanu. Bylo to tak, že mezi Jihlavany kolovaly zvěsti, že lazebnice, největší hříšnice ve městě, lákají spořádané otce rodin do svých komůrek. Tam jim měly rozličné masáže provádět, služby tělesné nabízet a možná i k nemravnosti svádět. Nejúspěšnější byla v tomto směru údajně smyslná lazebnice Zuzana, působící na muže jako magnet. „Zvuk zvonu se poprvé nesl nad městem 25. října 1563 nad márami dítěte soukeníka Tomáše Matyáše a to zadarmo. A pak na svátek Všech svatých 1. listopadu. Následujícího dne si dala tímto zvonem zvonit nemocná lazebnice Zuzana ze Spitzerovy lázně, jež byla kousek od kostela v bloku vedle fary, aby si užila jeho líbezného zvuku ještě za svého života. Její jméno pak už zvonu zůstalo,“ přiblížil svého času jihlavský historik Karel Křesadlo. Jiná podoba pověsti hovoří o tom, že na zaplacení zvonu se podílely jihlavské ženy, které zaplatily mnoho peněz, ba zlaté šperky obětovaly, aby tím učinily pokání za své hříchy. A Zuzana měla být pro svou krásu a způsob života největší hříšnicí. „Existuje i dojímavý příběh kronikáře Leupolda z dob dávno minulých o žebračce Zuzaně, která věnovala veliké jmění na ulití zvonu, aby se ve stáří mohla těšit jeho velebným zvukem,“ přiblížil historik Hoffmann.

STANISLAV JELÍNEK