Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Budete se divit, kolik bylo nemanželských dětí

Pelhřimov – Ve škole ji historie prý moc nebavila, teď se s ní setkává každý den a přitom poznává, jak v minulosti žili obyčejní lidé. Pátrá po předcích, a to většinou ani ne svých, kdykoli najde v nabitém programu maminky dvou dětí, momentálně na mateřské, nějakou skulinku.

5.3.2013
SDÍLEJ:

Zuzana Milerová Foto: Deník/Dominika Dufková

Na prvním rodokmenu začala Zuzana Milerová pracovat před šesti lety, od té doby nepřestala a už jich dala dohromady několik.

Kdy jste se začala sestavování rodokmenů věnovat?

Když jsem zůstala doma s prvním dítětem. Přivedla mě k tomu moje maminka, která přišla s tím, že nic neví o svém dědečkovi, tak jsem se rozhodla své předky vypátrat a zjistila jsem, že mě to baví. Maminka pochází z mlynářského rodu od Kojčic. Mlynáři byli vzdělaní lidé, kteří uměli číst, psát, počítat, ke svému řemeslu to totiž potřebovali, a psali si mlynářské kroniky. Ve mlýně poblíž místa, kde bydlím nyní já, se také objevovalo jméno rodu mé maminky, a tak jsem se tam došla zeptat, jestli se jim nějaká podobná kronika nedochovala. Pána moje pátrání zaujalo a chtěl zjistit víc o historii jeho mlýna. Od té doby šel můj rodokmen, ačkoli jsem se konce práce na něm ještě nedobrala, trochu stranou, protože jsem se začala zabývat také rodokmeny, které sestavuji pro jiné lidi.

Jaké údaje o každém člověku do rodokmenu píšete?

Vypisuji jméno, příjmení, u žen jenom rodné, protože je v kolonce s mužem, takže je jasné, že po sňatku nosila jeho jméno. Dále datum narození, u ženy odkud pocházela. Pokud se přiženil muž, pak i u něj místo narození, ale většinou to fungovalo tak, že se přivdala žena za svým mužem, jen to nemuselo být nutně pravidlem. Vdovy naopak musely přivést nového hospodáře do svého gruntu. Pak uvádím datum sňatku, datum úmrtí, a čím se živili. Abyste si byli jistí lidmi, které tam píšete, musíte tato data stejně vyhledat. Samozřejmě se dá o lidech zjistit i více, třeba z gruntovních knih, z vojenských zápisů a všeho možného, ale to už je pak o dohodě s lidmi, kterým rodokmen sestavuji, jestli to chtějí, protože jsou záznamy dost často psané kurentem a německy nebo staročeštinou a musí se to překládat.

Co od člověka, který vás požádá o sestavení rodokmenu, potřebujete?

Na začátek rodné listy, které najde doma. Pak mi musí vystavit ověřenou plnou moc na mé jméno, abych mohla pátrat na matrice v přímé linii jeho předků. Když jsme na matrice zjistili, co šlo, musíme se vypravit do archivů. V případě, že má archiv dokumenty na internetu v digitální verzi, lze pátrat z domova, ale spousta materiálů tam ještě chybí. Pak musíte do archivu dojet nebo požádat o rešerši.

Jak často musíte někam vyjet?

Záleží na tom, odkud lidé, jejichž rodokmen sestavuji, pocházejí. Náš region má ve správě Moravský zemský archiv v Brně a Státní oblastní archiv Třeboň, který je kompletně digitalizovaný, co se týče matrik. Pokud postupujeme směrem k Východočeskému nebo Středočeskému kraji, už je to Státní oblastní archiv Zámrsk a Státní oblastní archiv Praha nebo potom Národní archiv Praha a ty bohužel ještě kompletně digitalizované nejsou a asi v dohledné době ani nebudou. Pokud si požádáte o rešerši, kdy vám okopírovaný záznam zašlou poštou, musíte vědět přesné datum narození hledaného člověka.

Problém asi nastává v případě, že narazíte na nemanželské dítě. Stává se to často?

Budete se divit, kolik jich bylo. Ačkoli máme z vyprávění babiček pocit, že byli lidé dříve jiní, slušnější, zřejmě se zcela nezříkali veškerých světských radovánek, protože nemanželských dětí bylo dost. Střední vrstvy se to ale tolik netýkalo. Nemanželské děti většinou mívali služebné a lidé s nižším společenským postavením. Okolí vnímalo jejich původ jako nízký a k těm holkám si kdokoli cokoli dovolil. Dají se někdy vypozorovat i případy, kdy se statkáři narodilo dítě a do třech měsíců se narodilo nemanželské dítě jejich služebné. Koho asi tak mohlo být? Manželka byla těhotná…

Jak reagují lidé, když se dozvědí, že mají v rodokmenu právě nějaký podobný příběh, a co ještě zajímavého a ne zcela očekávaného nacházíte?

Určitě vždy překvapí šlechta, i když jsem na modrou krev narazila jen jednou. Nemanželské děti nikoho, řekla bych, nepřekvapí. Často o tom i vědí, protože velký nárůst nemanželských dětí byl až ve dvacátém století. Půda tehdy rodiny už nemohla uživit. Dříve žena porodila deset dětí, přežily třeba jen tři. Se zlepšením hygienických návyků jich přežívalo více, jenže v jedné chalupě se tolik lidí nemohlo uživit. Byli tak nuceni odcházet za prací, chodili do města za průmyslem, děvčata nebyla zvyklá na městský způsob života a někdy to mělo následky.

Začali být lidé ve dvacátém století k nemanželským dětem tolerantnější?

Už svobodnou matku snad nevykázali na okraj společnosti, ale pořád to byla ostuda. Až poměrně nedávno začali být tolerantní. S ohledem na víru měli muž a žena spolu začít žít se vším všudy až po sňatku a na ženu, která si to troufla předtím, si ukazovali. Někdy to odnesly i děti. Byli faráři, kteří zapsali do matriky jméno dítěte a jméno matky a tím to haslo, odpustili si dovětky o osobě padlé nebo i horší. Někteří však ani nedovolili matce pojmenovat dítě podle svého a bylo mu vybráno nějaké neobvyklé jméno jako Nepomucena nebo třeba Izidor. Člověk tak dostal cejch na celý život, protože stačilo, aby se představil a okolí si o něm udělalo obrázek.

Většinou ale mohly nemanželské děti vést v dospělosti už normální život…

Ano, ženily se, vdávaly, ale zrovna před pár dny jsem se už podruhé setkala s nemanželskými dětmi v několika po sobě následujících generacích. Tři ženy za sebou porodily nemanželské dítě. Potomek poslední z nich měl jako prvního mužského předka uvedeného svého prapradědečka. To už je ale zase dáno okolnostmi, kdy dívka zřejmě z chudších poměrů šla do služby a narodila se jí nemanželská dcera. Obě byly postaveny na okraj společnosti, odkud nebylo snadné se dostat. Pravděpodobně musela i její dcera někam do služby a stalo se jí to samé co matce.

Zdá se vám historie zajímavější, když objevujete zajímavé souvislosti?

Určitě. Ve škole jsme se drželi dat a událostí, ale víceméně jsme neznali příčinu ani následek, dopady, jaké to mělo na obyčejné lidi, jako jsme my. Do toho mě zasvěcoval můj děda, vysvětloval mi, že historie není jen o datech. Máme doma staré knížky o historii, ze kterých čerpal, a dával mi informace, jež nás ve škole neučili. Chtěla bych v tomto duchu do budoucna dělat přednášky pro děti, aby se dozvěděly i to, jak lidé žili, jak plynul obyčejný život bez ohledu na to, co si vymyslel panovník. Dnes se dva lidé rozhodnou se vzít a není to problém, dojdou na úřad a mají po svatbě. Nebo se ani vzít nemusejí, jen spolu žijí. Tenkrát bylo vše úplně jinak.

Co vás při tvorbě rodokmenu překvapilo?

Mám pocit, že mě tato práce překvapuje dnes a denně. Každý rod je trochu jiný. Jednou se setkáte se sedláky, kteří se drželi na gruntě, pak se setkáte s rodem řemeslníků, kteří žili jinak, další byli evangelické víry nebo narazíte na učitelský rod, jenž se pohyboval po celých Čechách, pořád se stěhovali. Kvůli tomu mám ze zpracovávání učitelského rodu vždy noční můru. Pak se setkáte s podruhy – lidmi v područí – kteří neměli vlastní chalupu, vlastní pozemek. Pomalu každé dítě rodiny se narodilo v jiné chalupě, sice v jedné vsi, ale pořád je to hledání a nezbývá než doufat, že najdete i další generaci.

Jak časté byly sňatky mezi příbuznými?

Časté, začaly mizet až s nástupem dvacátého století. Nelze se nad tím pozastavovat, když se v rodokmenu objeví, protože to bylo opravdu časté. Takový sňatek poznáte tak, že byl k jeho uzavření nutný dispens, tedy udělení výjimky od biskupa, za které se platilo. V matrice k tomu bývá uveden i stupeň příbuzenství muže a ženy. Napoprvé mě překvapilo, že byl dispens třeba i k uzavření sňatku vdovce a sestry jeho první manželky, tedy nikoli pokrevních příbuzných.

V jakém věku se lidé brali?

Většinou až v pozdějším, tak jako se to dnes vrací, zakládali rodiny až zhruba kolem třicítky. Neříkám, že by se dívky nevdávaly i dříve, třeba v šestnácti. Jednou jsem narazila na svatbu dívky, které bylo patnáct a dva měsíce. V takovém případě se ale může stát, že je v matrice uveden věk o trochu vyšší než její skutečný. Zákonně sice bylo vše v pořádku, protože se mohli vdávat tuším od čtrnácti – to mluvíme o době osmnáctého století – ale tak brzké vdavky nebyly běžné. Hranice čtrnácti let nesouvisí s plnoletostí, na ni se nečekalo. Hranice plnoletosti se měnila, nejdéle platila mez čtyřiadvaceti let věku.

Bývaly mezi manželi velké věkové rozdíly?

Ano, najdete třeba sňatek šedesátiletého – většinou dobře situovaného – muže a osmadvacetileté ženy, to se dělo. Pokud muž ovdověl, oženil se znovu většinou krátce po smrti manželky. Muž se totiž nedovedl postarat o domácnost a děti, měl o nich asi takové povědomí, jako že se po domě pohybují nějaké drobné bytosti, svatba pro něho byla nutnost. Vdova většinou také byla vrchností nucena se znovu vdát a přivést do stavení nového hospodáře, ale zase se nesměla vdávat dříve než po půl roce od smrti muže. To proto, aby se prokázalo, že nebyla v době smrti manžela už těhotná.

Jaké jsou důležité roky, kdy se začalo zaznamenávat o lidech více informací?

Velký zlom nastal po roce 1784, po reformě Josefa II., kdy se z matriky jako původně čistě církevního dokumentu, kam si farář zapisoval vykonané služby, stal dokument sloužící zároveň k evidenci obyvatel. Někde se změna nekonala ihned, chvíli to trvalo.

Dalším mezníkem byla třicetiletá válka?

Třicetiletá válka zdecimovala národ. Panovník potřeboval vědět, kolik mu zbylo poddaných a jaké jim může nasadit daně. Byla sepsána berní rula a začaly se psát matriky, postupně oddací, narození a s nějakým odstupem i úmrtí. Dále hrála roli rekatolizace, před třicetiletou válkou tu bylo asi deset procent katolíků, po ní už se ke katolické víře museli hlásit všichni. Ale dočtete se, tady u nás třeba myslím v jedné z nejstarších chvojnovských matrik, o skupinách jinověrců, kteří se tajně scházeli.

Jsou v našem regionu místa, kde se matriky nedochovaly?

V Kamenici nad Lipou je to úplná katastrofa, protože tamní matriky shořely. V Novém Rychnově záznamy začínají až někdy v osmdesátých letech osmnáctého století, ale tam mají alespoň gruntovní knihy. Kamenice přišla i o ně. Požár byl i v Červené Řečici, ale zachovaly se opisy.

Pohybujete se při svém pátrání většinou na Pelhřimovsku?

Přes zdejší obyvatele jsem se třikrát dostala i k jejich předkům na Slovensko, ale po každé takové zkušenosti už si říkám dost, protože překládat zápisy v maďarštině není legrace. Nejraději se pohybuju v jižních Čechách, směr na Brno, Jihlava. Tento materiál je mi bližší, mám něco i doma, mohu najít něco dalšího.

Rodokmeny sestavujete na papír, neláká vás zkusit nějaký počítačový program?

Ne, zkoušela jsem to, ale moc se s těmihle věcmi nekamarádím. Papír a tužka mi vyhovují i z toho důvodu, že když se jeden den práce nedaří, papír zmačkáte a uleví se vám. (smích) Došlo i na trhání papíru ze zoufalství, ale na to si už dávám pozor, protože pak zničíte i údaje, které se vám znovu nechce hledat, a papír musíte narovnávat a slepovat.

Zavede vás někdy pátrání k rodu, který už jste v jiném rodokmenu měla?

Poslední dobou se mi větve potkávají čím dál častěji. Pokud zjistím, že se mi větev napojila, oznámím lidem, pro které rodokmen vytvářím, že mám ve své databázi jejich vzdálené příbuzné, ale cizí rodokmen jim neukážu. Až když se dál zajímají, kontaktuju druhou stranu a ptám se, jestli se o příbuzných chtějí také dozvědět.

Takže zjišťujete, že jsme tady všichni příbuzní?

Pokud se pohybujete v tomto regionu, pak se to hodně opakuje.

Když narazíte na člověka, který se vám už v nějakém rodokmenu objevil, vzpomenete si?

Většinou ano. Je mi povědomý, ale nevybavím si přesně, v které linii to bylo.

Proč myslíte, že roste zájem lidí o rodokmeny?

Možná hraje roli i zpřístupnění materiálů na internetu. Do velkých archivů to máme z Pelhřimova minimálně sto kilometrů. Kvůli tomu, že nahlédnout do archivů mohli vždy přednostně badatelé, kteří potřebují údaje ke své profesi, čekalo se dříve i tři čtyři měsíce, než na vás přišla řada. Pak jste přijeli do archivu, zjistili jste, že člověk, kterého hledáte, se tam přiženil, a že jste měli tudíž hledat jinde. To znamenalo další čekání. Impulsem byl mimoto určitě i nový televizní pořad o rodokmenech a snad také možnost pátrat o svém genetickém původu pomocí DNA. Lidé nemusejí být ochotní přistoupit až k tomuto, ale řeknou si, že aspoň něco by o svých předcích zjistit mohli.

Někomu se nechce do zpracování rodokmenu pouštět, protože má strach, že by s tím měl nezanedbatelné finanční náklady. Je to oprávněný důvod?

Pokud si něco objednáte z archivu, něco to stojí. Záleží, co si objednáte. Klasické vyhledávací rešerše už myslím úplně zrušili. Pokud ještě materiály nejsou zdigitalizované, musíte si na ně počkat anebo vyrazit do archivu osobně. Vyhledají vám sami jen člověka, u něhož máte přesné datum. Opis jednoho záznamu z matriky stojí i s poštovným něco přes sto korun, takže je to celkem cenově dostupné. Ačkoli u jednoho člověka dáte za zápis o narození, sňatku a úmrtí přes tři stovky, a když jich potřebujete víc, může se to prodražit.

Máte radost, když se vám povede rodokmen dokončit?

Určitě. Poprvé mám radost už tehdy, když se mi povede překlenout dvacáté století. To zpracovávám opravdu nerada, protože byla obrovská migrace a je problematické se potom napojit. Navíc pátrání ve dvacátém století komplikuje matriční zákon, kvůli kterému nesmíte volně nahlédnout do matrik narození sto let od posledního zápisu v knize, do matrik úmrtí a sňatků sedmdesát pět let. Jestliže kniha začala roku 1850, ale končí až rokem 1949, tak se, mluvíme-li o matrice narození, na celou knihu vztahuje matriční zákon. Budete do ní moct bez plné moci nahlédnout až v roce 2049. V padesátých letech začíná navíc problém s tím, že většina dětí už se nerodila doma a vždy platí, že je zapsáno v matrice tam, kde se narodí. To samé platí o úmrtí. Vždy říkám lidem, pokud nenajdu zápis o úmrtí v příslušné farnosti, mohl zemřít kdekoli a nemá příliš smysl to hledat.

Zuzana Milerová: Můj předek byl Šlejferka aneb Zánik jednoho příjmení

Dědeček z maminčiny strany pocházel z rodu, který ještě na začátku 19. století vlastnil mlýn u Kojčic, kde se dodnes říká U Šlejferků. Tak se dostávám k jedné zajímavosti, totiž že lidé používali i dvě až tři příjmení, třeba podle místa, kde žili. Původně byl prapradědův mlýn Pravdův. Kromě zpracovávání obilí se tam zřejmě i brousilo – brusiči se říkalo šlejfíř. Aby si lidé mlýn odlišili od jiného poblíž, začalo se tam říkat U Šlejferků. Tímto způsobem vznikala druhá jména, takzvaně po chalupě. Jeden ze Šlejferků, nebo možná ještě Pravdů, měl samé dcery a potřeboval do mlýna muže. Dovedl proto z Útěchoviček nějakého Vlka – jenže rodina nepřevzala jeho jméno. Lidé byli zvyklí říkat U Šlejferků, tudíž Matěj Vlk, který se přiženil, přijal příjmení Šlejferka a několik generací je najdete v matrice jenom jako Šlejferkovy. Prapradědeček mé maminky ale šlejfernu prodal a odstěhoval se do vsi, proto si vzal zpátky příjmení Vlk. V předchozích generacích Šlejferků se však zřejmě proto, že jich už bylo ve mlýně moc nebo kvůli špatným vztahům, odstěhoval jeden Šlejferka na jiný mlýn k Hodějovicím. Jemu jméno zůstalo a jen díky němu se Šlejferkové dožili jednadvacátého století. Navzdory tomu, jak byl rod rozšířený, už dnes žádní nejsou. Jsem v kontaktu s paní, která byla za svobodna Šlejferková. Posledním žijícím Šlejferkou byl její bratr, ten však před pár lety zemřel v Praze.

Rodokmen, rozrod a vývod

Rozdíly vysvětlila Zuzana Milerová:

Rodokmen je pouze přímá linie mužských předků, o ženách jsou v něm jenom zmínky.

Rozrod zahrnuje veškeré potomstvo rodu, jednotlivé linie se větví. Není podle mého názoru nejlepší se do něj pustit hned, lépe je zezačátku se držet jen jedné linie.

Vývod se rozrůstá do tvaru písmene V, od posledního potomka k jeho rodičům, jejich rodičům a tak dále. Vývod zpracovávám nejčastěji, jak ale informací hlavně o ženách dále do minulosti ubývá, v dalších generacích už se držím jenom mužské linie s tím, že u mužů pouze zmíním, koho si vzali.

Autor: Dominika Dufková

5.3.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Poslanec Martin Lank

Martin Lank: Největší klad programu Realistů je jeho reálná splnitelnost

Jan Veleba, nyní senátor za volební obvod Chrudim, do nějž spadá i větší část Havlíčkobrodska, vede prezidentskou stranu SPO. Za tu nyní kandiduje jako lídr vysočinské kandidátky.

Předseda strany nemůže zůstat za bukem, říká Jan Veleba

Nejtepleji bylo v září v Dukovanech, nejvíc pršelo ve Velké Bíteši

Třebíčsko, Vysočina - Září bylo oproti průměru neznatelně chladnější. Průměrná měsíční teplota na Vysočině byla 11,4 °C, což představuje odchylku -1 °C od dlouhodobého normálu za období 1981 - 2010.

NAŠI PRVŇÁCI: Představujeme žáky ze ZŠ Počátky

Pelhřimovsko - Pelhřimovský deník přináší čtenářům nový seriál Naši prvňáci. Jeho prostřednictvím bude představovat tabla jednotlivých prvních tříd základních škol na Pelhřimovsku, a to až do pololetního vysvědčení. Rodiče a blízcí žáků každou středu na straně 4 a na webu najdou prvňáčky z Pelhřimovska. Deník si tak mohou koupit na památku. Nyní se představují žáci ze ZŠ Počátky.

Raf & Taksík zvou na koncert, který vyjde na jaře na vinylu

Rynárec – Na zajímavý koncert, který se uskuteční v pátek 20. října, láká hospoda v Rynárci u Pelhřimova.

České vlajky zabojují v příštím roce o rekord

Pelhřimovsko – Česká vlajka by se v příštím roce mohla stát hlavním aktérem nového rekordu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení