Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek chce zvýšit množství přesčasů pro zdravotníky na dvojnásobek. Je to rozumné?
Není. Ale je třeba vidět i druhou stránku věci. Jako primář jsem to řešil často. Přesčasy lékaři sloužili vždycky. I víc než stanoví norma. Ale v okamžiku, kdy doktor limit překročil, byla jeho práce hodnocena jako dohoda o pracovní činnosti, což bylo finančně zajímavější. V okamžiku, kdy stoupne množství přesčasů, zmizí dohody a lékaři tak budou mít čím dál víc práce za méně peněz. Takže se jim to nelíbí.
Vlastimil Válek tvrdí, že vyšší přesčasy neohrozí zdravotní péči. Je otázka, zda se ministr bude chtít léčit v nemocnici, kde slouží přepracovaní doktoři. Pacienti Válkovo rozhodnutí vidí jinak a nelíbí se jim.
Chápu. Tolik přesčasů lze sloužit za podmínek, že lékařů na určité odborné úrovni je dost, aby se mohli v některých situacích zastoupit. Hlavně u operací. Když budete mít pernou službu přes víkend a v pondělí ráno máte operovat a nemá za vás tu operaci kdo vzít, je to na pováženou. Stejně tak hrozí pokles odborností. Lékař se musí v oboru vzdělávat neustále, sledovat nové trendy v medicíně. Jak se může vzdělávat, když je neustále v práci. Navíc i lékaři stárnou. Před šedesátkou už nezvládnete tolik práce jako ve čtyřiceti, kdy je člověk na vrcholu lidsky a profesně.
Jenže přesčasy lékaři slouží proto, že jich je málo. Existuje nějaké řešení? Lékařů je stále méně, chybí odborníci, ti zkušení stárnou.
Upřímně? Nevím. Zajímalo by mě, jak to řeší v zahraničí. Třeba ve státních nemocnicích, kde se léčí lidé z nižších příjmových skupin. Zřejmě tam mají stejné problémy, ale na volná místa lékařů, kteří odcházejí, nastupují zatím ještě lékaři ze zemí jako Pákistán, Indie nebo země bývalého socialistického bloku, pro které je práce na západě stále ještě finančně zajímavá.
