I pro zákazníky bude u tohoto vitálního muže asi překvapením, že se narodil už roku 1937 – letos slaví pětasedmdesáté narozeniny – a že pochází z jižní Moravy, z Blížkovic na Znojemsku. Do Pelhřimova se dostal velkou oklikou, sám říká, že to trochu připomíná Odysseu.
V šestnácti letech nastoupil do národního podniku Kniha v Moravských Budějovicích. A při zaměstnání, jak bylo tehdy běžné, absolvoval Střední odbornou knihkupeckou školu v Luhačovicích. V Budějovicích pracoval dva roky, pak ho přeložili do Nového Města na Moravě, kde opět působil jen krátce. Pak ho čekala vojna a  po ní nastoupil do Třebíče. Když mu bylo jednadvacet let, poslali ho do Žďáru nad Sázavou. Následovaly Ledeč nad Sázavou a Pacov, kde už působil jako vedoucí. A „konečná" stanice nastala až 1. května 1963, kdy přišel do národního podniku Kniha v Pelhřimově.
„Oni počítali, že v budoucnu budu dělat vedoucího, tak mě na zkušenou protáhli co nejvíce obchody. Tehdy mi to nedělalo problém, byl jsem svobodný," říká Jaromír Vytopil, dnes otec dvou dospělých dětí a dědeček.
Kniha v Pelhřimově byla v zazděném podloubí vedle radnice, v dnešní prodejně Ptákoviny. „Vedoucím tam byl tehdy pan Pejša a já tam s ním byl asi sedm let až do jeho odchodu do důchodu. Pak jsem se stal vedoucím," vzpomíná Vytopil. Vedoucím byl v Knize až do roku 1991, kdy se rozhodl pro soukromé podnikání. „Proslýchalo se, že Kniha bude končit, tak jsem se rozhodl nečekat, a  dal výpověď. Dnes se to může zdát jako jednoduché rozhodnutí, ale v té době nikdo neměl zkušenosti. Vůbec jsme nevěděli, jak se vlastně bude prodávat a nakupovat," říká.

Nápad s Websterem
Potřeboval ale najít místo pro prodejnu. „Řada dobrých míst byla obsazená a volno bylo tam, kde by na obchod nebyly dobré podmínky," vzpomíná. Nakonec zakotvil v Poděbradově ulici. Dříve tam byla prodejna lahvového piva a limonád.
Této situaci ostatně odpovídá i jeho heslo „Místo lihu kup si knihu", které ale vzniklo až dlouho poté a bylo u zákazníků v oblibě během nedávné prohibice.
Dveře nové prodejny otevřel 1. července 1991 a spolu s nedalekými mléčnými lahůdkami byl jedním z prvních soukromníků v Pelhřimově. Zásadní otázka ale ještě předtím byla, kde vzít základní kapitál. Tehdy ještě neexistoval takzvaný  prodej do konsignačního skladu, kdy prodavač zaplatí distributorovi až po prodeji – za nákup se platilo předem.
„Věděl jsem, že je obrovská poptávka po výkladových slovnících. A tak jsem zariskoval a nakoupil Websterův výkladový slovník v angličtině. Prodávali jsme ho po celé republice, rozeslali jsme nabídky a pak ho posílali v obálkách," popisuje Jaromír Vytopil první podnikatelský záměr. Výtisků prodal několik set a tím vytvořil kapitál přes dvacet tisíc korun, za který mohl nakoupit zboží. I jeho manželka Marie vzpomíná na chvíle, kdy balili slovníky, a jaká úleva nastala, když se je podařilo prodat.
Podnikání bylo v plenkách a  zákony se měnily. „Byla to těžká doba. Zpočátku dělala čtyři roky účetnictví manželka se zkušenou účetní, která radila, jak dělat daňovou evidenci. Nejprve jsme si nevypláceli skoro žádné peníze,  jen investovali do zboží. Vracelo se to pomalu, něco jsme si mohli vyplatit až po řadě měsíců," říká živnostník s tím, že od banky si nepůjčoval.
Navzdory módě různých exotických názvů zůstal „při zemi" – jednoduše vybral Vytopilovo knihkupectví. K němu pak přibylo v duchu Pelhřimova jako města rekordů heslo Největší Vytopilovo knihkupectví na světě, které lze vidět na vyzdobeném bicyklu před obchůdkem.
„Měli jsme uložené nějaké peníze pro děcka. To jsme měli jako jistotu a každý měsíc jsme přemýšleli, zda na ně budeme muset sáhnout, nebo to zvládneme bez nich. Naštěstí se to rozjelo, byl hlad po nových knížkách a neznámých autorech," říká muž, jehož koníčkem je fotografování, turistika i jízda na skútru.
Začátkem devadesátých let ještě nejezdili žádní distributoři, podnikavý knihkupec musel sám jezdit k nakladatelům. Vytopil vzpomíná, jak jezdil po republice do často partyzánských nakladatelství, která skladovala knihy třeba v kuchyni – devadesát devět procent z nich nepřežilo.
„Když dnes nějakou knihu neznám, vyhledám ji na internetu – ale tehdy jsme vůbec nevěděli, ani jak knížka vypadá, takže jsme kolikrát šli do rizika, že špatně nakoupíme, a přijde to vniveč. Tehdy se také nekupovala jedna kniha jako teď, ale větší množství," říká knihkupec.
Slovo „podnikatel" mělo v době rodícího se kapitalismu vlivem řady nepoctivých zbohatlíků negativní nádech. Pamatuje nějakou averzi i Jaromír Vytopil? „Nic negativního jsem nezažil. Asi to bylo tím, že jsem v Pelhřimově celkem známý. Lidé mi asi ani neměli moc důvodů něco závidět. Začínal jsem v půl sedmé a končil v šest večer i později a dlouho jezdil ve starém žigulíku. Asi viděli, že si to zasloužím," domnívá se knihkupec. Podle něj nejde počítat čas, když někdo chce podnikat důsledně.
Co mu podnikání dalo? „Houževnatost a schopnost přecházet krizové momenty, které při každém podnikání nastanou. Nebrat věci na lehkou váhu, a zároveň nedělat tragédii z něčeho, co nevyjde. A začínat stále znovu," podotýká s tím, že chuť zavřít obchod nikdy neměl. Zdůrazňuje, že práce ho baví, a domnívá se, že ani svou rodinu kvůli podnikání neochudil – ostatně jeho dcera sama také vystudovala knihkupeckou školu.
Sám se na koleně učil i reklamě a marketingu. Má systém uspořádání knih i heslo: Co nevystavím, to neprodám. „Ze začátku jsme s ženou studovali popularizační příručky typu jak podnikat a jak prodávat, když nikdo nekupuje," ale zjistili jsme, že některé rady jsou vycucané z palce nebo určené pro jinou společnost," podotýká Vytopil s tím, že na malém městě se většina lidí zná, a  tomu je třeba uzpůsobit i podnikání.
Živnost bere hlavně jako službu. „Když lidé přijdou, musíte jim něco dát, nabídnout nebo doporučit. Oni musí vycítit, že jim sloužíte," představuje své krédo.

Kniha = deset piv
Knihkupec na malém městě podle něj musí prodávat i zboží, se kterým se neztotožňuje. „Třeba s prodejem erotických časopisů jsem neměl problém, ale někteří se kdysi pozastavovali nad knihami o německé armádě, i když šlo o historické dokumenty. Mám ale své hranice," vysvětluje Jaromír Vytopil.
Svůj názor má i na takzvanou červenou knihovnu. „Kdysi jsem se ještě v Knize posměšně vyjádřil o lidech, kteří čtou Čachtickou paní od Jožo Nižnánského. Ale pan Pejša se ohradil: To je jedno, že čtou Čachtickou paní. Důležité je, že vůbec něco čtou, protože jedině tak se můžou dostat k něčemu kvalitnímu," říká s tím, že zná čtenáře, kteří přešli od červené knihovny ke kvalitní literatuře.
Podle něj je třeba zájem o čtení podchytit v útlém věku zhruba deseti až dvanácti let. „Pokud nezačne dítě číst do té doby, tak už se po knihách většinou nekoukne," domnívá se Vytopil. A přidává zkušenost ze začátku školního roku, kdy se do pelhřimovských středních škol dostanou děti z okolí. „Potřebují nové sešity a chodí se na ně ptát k nám. Z toho usuzuji, že asi nikdy nebyly v knihkupectví. Jinak by se ptaly v papírnictví," říká.
Domnívá se, že dnes lidé méně čtou hlavně proto, že mají daleko více možností, jak trávit volný čas – a řada aktivit je méně namáhavá než čtení. Dalším faktorem je cena knih. Vlivem nárůstu DPH došlo ke zdražení, takže podle Vytopila si dnes ti, kdo si dříve koupili v průměru tři knihy ročně, koupí jen dvě.
Chystané zvýšení daně se podle něj neprojeví jen jedním procentem, ale pokud se k tomu přidá i zvýšená cena za dopravu, může se cena zvednout o čtyři až pět procent. „Budeme u každé zapsané knihy muset přepisovat ceny," říká.
„Dlouhodobě je známý poměr, který se počítal už dříve a  počítala ho celá generace: kniha stojí asi tolik co deset piv," vysvětluje s úsměvem.
Říká, že podnikání živnostníků komplikují hlavně časté změny daňových zákonů. Kvůli dražšímu poštovnému a  dopravě je také problém s časností dodávek. „Dříve se dodavatelé snažili třeba poslat i jednu knihu, která došla za dva až tři dny. Dnes čekají, až bude knih víc, takže se dodávky zpožďují," popisuje knihkupec.
Po letech praxe je schopen odhadnout, jaké knihy nebo noviny si nově příchozí asi koupí. Devadesát procent zákazníků prý řekne: Dejte mi něco pro babičku, posledně se jí líbilo to a to. Jen desetina si jde pro něco konkrétního.
„Svým doporučením můžete ovlivnit to, zda ten člověk je buď spokojený, nebo není, nebo už nepřijde," vysvětluje muž, který poctivě přečte pět knih týdně, dalších dvacet až třicet musí aspoň prolistovat.
Ačkoli jeho manželka Marie už vydala různé menší knížky, sám literární ambice nemá. „Ale doma mi říkají, že moje obzvlášť povedené pohádky pro vnoučata by si zasloužily vydání jako odstrašující případ," směje se.

Když může Vytopil…
Co se týká způsobu prodeje, Jaromíru Vytopilovi se líbí třeba knihkupecké domy Barnes and Noble v USA, kde jsou v přízemí regály s knihami a v patře kavárna, kde si lidé knihy přečtou, a pak se rozhodnou, zda je koupí. „Ale mám obavu, že u nás by knihy lidé zamazali nebo odnesli bez placení," říká živnostník.
Každopádně by uvítal větší prostor svého obchůdku už proto, že knih se teď vydává třikrát více než před dvaceti lety – a některé z nich tudíž ani nemůže vzít na ukázku.
Ohledně obav, že by klasické knihy přečíslily ty elektronické, není pesimistou. Odhaduje, že e-knihy  časem zaberou maximálně třetinu trhu. Spíš se bojí, že někteří chytráci budou stahovat knížky zdarma.
Jaromír Vytopil se také zajímá o dění v obci, ve městě i celostátní politice. „Problém je, že třeba vláda nedokáže lidem vysvětlit a zdůvodnit nepopulární opatření, která je nutné přijmout," říká o aktuální situaci. „Mám přátele v ODS i ČSSD, i mezi těmi bývalými komunisty, kteří jsou slušní," říká s tím, že o přímém angažování třeba v zastupitelstvu neuvažoval.
Z komunálních problémů ho trápí třeba doprava ve městě nebo to, že pelhřimovské náměstí se vylidňuje. Pociťuje to i sám – větší příliv lidí zaznamená jen při trzích. „Náměstí bez aut je sice příjemné, ale pokud tam nebudou moci lidé přijet, zastavit a nakoupit, bude vylidňování pokračovat," domnívá se.
O odchodu do penze neuvažuje. Vzpomíná, jak za ním přišel jiný živnostník z města, také v důchodovém věku. „Ptal se, zda toho chci nechat. Řekl jsem, že zatím ne. A on si povzdechl: Já už s tím chci praštit, ale oni mi říkají: Hele, Vytopil ještě dělá, tak musíš taky!" Dál chce prodávat knihy, i když je pro důchodce čím dál méně výhodné pracovat a odvádět povinné platby.
S nadhledem dodává, že když ještě nějakou dobu vydrží, bude zařazen do Guinnessovy knihy rekordů jako nejstarší knihkupec v sekci Mezi knihami a lidmi.