Dříve učila výtvarnou výchovu, poté se stala novocerekvickou starostkou. Deník s ní hovořil nejen o jejím slavném předkovi.

V jakém příbuzenském vztahu jste s Antonínem Chittussim?
Můj prapraděda byl bratr Antonínova otce, respektive můj praděda byl bratranec Antonína.

Z jakého pramene jste se o svém slavném předkovi dozvěděla nejvíc?
Mně  o něm vlastně neměl kdo vyprávět. Můj otec totiž emigroval v roce 1966 do Švédska, to mi byly dva roky. Vyrůstala jsem u dědečka Františka Chittussiho, který mimochodem založil galerii v Ronově nad Doubravou. A zasadil se také o renovaci Antonínova pomníku. Dědeček ale zemřel, když jsem byla malá, takže nezbyl téměř nikdo, kdo by mi o slavném malíři vyprávěl. Já jsem si ale v pardubickém archivu nechala udělat rodokmen, a navíc jsem našla i některé dědovy listy, z nichž jsem se toho o něm dozvěděla nejvíc.

Co se dále dochovalo?
Dochovaly se Antonínovy dopisy. Například dopisy Zdence Braunerové, kterou šíleně miloval, nebo jeho dopisy přátelům, mezi které patřil i Vrchlický. Navíc otec Antonína Jan Chittussi byl ronovským starostou, takže jsou o něm vedeny záznamy v archivu. Také jsem se pokoušela přeložit nápis na rodinném erbu. Stojí na něm Virtus arma Chittussi. To je něco jako ctnost je zbraní rodu Chittussiů.

Odkud přesně z Itálie Chittussiho rodina pocházela?
Ze severu. Z Ferrary.

Proč vlastně pak rodina opustila Itálii a odešla do Čech?
V té době byla v Itálii velká bída a otec Antonína dovážel do Čech ovoce. Takže sem vlastně přišli za prací.

Chtěla jste se někdy na místa spojená s působením slavného malíře podívat – například do Ronova, jeho rodiště, nebo do Paříže, kam roku 1879 odešel pro novou inspiraci?
Miluju okolí Železných hor, odkud Antonín pocházel. Byla jsem i přímo v Ronově a také v Paříži. Paříž osloví snad úplně každého. Mně bylo tehdy asi čtrnáct let, když jsem se tam setkala s tátou. Bylo to v dobách hluboké totality. Navštívili jsme všechny galerie a nádherné hotely, které jsme v Čechách v té době vůbec neznali.

Jak na vás Paříž zapůsobila?
Já jsem z toho byla úplně unesená. Navíc tam v tu dobu byla světová výstava impresionistů a ty úplně miluju. Tenkrát v pařížských galeriích ještě nebylo tolik lidí a táta, který tam už předtím byl několikrát, byl moc ochotný a trpělivý. Ukázal mi všechna významná díla, u kterých stojí za to se zastavit.

Jste v kontaktu s ostatními potomky vašeho slavného rodu?
Zrovna nedávno jsem se seznámila s potomky Adolfa Chittussiho, nemanželského syna Antonínovy sestry. Jiní potomci než od Adolfa a otce mého pradědečka dnes nejsou. Antonín neměl děti, jeho další bratr Bohumil brzy zemřel. Ostatní potomci žijí v Maleči, v Libici nad Dou᠆bravou a v Novém Studenci. Děda měl sestru Pavlínu, která také žila v Železných horách. Ta měla doma Antonínovy skicy, jenomže si zpočátku jejich hodnotu neuvědomovala.

Co s nimi udělala?
Rozdávala je. Jednu dala třeba třídní učitelce svého syna. A právě odtud jsem se také dověděla, že když Chittussi zemřel, jeho byt byl zapečetěn, a když ho otevřeli, chyběla tam spousta obrazů a dalších věcí. Je pravda, že i sám Chittussi se zadlužil. Když totiž potřeboval peníze na nová plátna, prodával svá díla. Proto jich je dnes tolik v soukromých sbírkách.

Zkoušela jste někdy vy sama malovat?
Já jsem výtvarnou výchovu přímo učila. Když to neumím, tak to aspoň učím, že? (smích)

Zdědil někdo z rodiny talent třeba právě pro malování?
Určitě moje dcera Adriana. Studuje arteterapii, tudíž se výtvarnou výchovou přímo zabývá. Oba synové František i Martin také nekreslili špatně. Martin dokonce nějakou dobu chodil na výtvarku do základní umělecké školy. Talent určitě měl také dědeček Josef, o kterém jsem už mluvila. Chodil do školy v Přelouči a mám doma některé jeho školní práce, jednu dokonce zarámovanou. Dál se ale malbě nijak nevěnoval a stal se klempířem. A můj otec je houslista s vystudovanou akademií. Ten uměl nakreslit akorát takového panáčka s vlásky a ručičkami, ten tedy opravdu žádný výtvarný talent nemá. (smích) Zdědil ale silný talent hudební.

Máte doma nějaké obrazy Antonína Chittussiho?
Mám. Jeden.

Jaký byl Antonín Chittussi jako malíř, musí posoudit odborníci. Ale jaký byl jako člověk?
Mísily se v něm povahové rysy obou jeho rodičů. Jednak jeho temperamentního otce, který pocházel z Itálie, a jednak jeho české matky. Takže z jedné strany byl takové výbušné povahy, z druhé ale zároveň silně citově založený. On sice studoval v Paříži, pak pobýval nějaký čas v Mnichově, pak znovu v Paříži, ale celou dobu tesknil po Železných horách. Chittussi byl velký obrozenec. Měl rád Čechy, českou krajinu, české a slovenské hory a jihočeské rybníky.

Vaše příjmení je velmi neobvyklé. Jak se s ním žije? A co vás vedlo k návratu k příjmení Chittussi?
Největší problémy jsem s tímhle příjmením měla už jako dítě, protože tam je po ch měkké i. Také ta dvě t a dvě s. Nakonec jsem si zvykla říkat, že jsem chi-t-t-u-s-s-i-ová. Pak jsem se vdala, a potom rozvedla. A jelikož můj otec celý život toužil, abych nosila jeho příjmení, tak jsem mu udělala radost k jeho osmdesátým narozeninám a nechala jsem si příjmení bez toho -ová. Jak to Chittussi totiž končí na i a vyslovuje se to Chittussijová, několikrát se mi bohužel stalo, že mi tam to j i napsali. Je to velice neobvyklé. Už jsem se setkala se dvěma úplně odlišnými reakcemi – buď „Ježiš, to je strašný jméno, to bych nikdy nechtěla,“ nebo: „Vy máte tak krásný jméno. Odkud pocházíte?“

Kdo byl malíř Antonín Chittussi

Antonín Chittussi se narodil roku 1847 v Ronově nad Doubravou a zemřel roku 1891
v Praze. Byl významným českým krajinářem 19. století, žákem J. M. Trenkwalda a Jana Swertse a předchůdcem Antonína Slavíčka.
Chittussi se narodil v česko-italské rodině, studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, uměleckých školách v Mnichově
a ve Vídni. V roce 1878 sloužil
v armádě v Bosně a Hercegovině, což se v jeho dílech projevilo melancholií a depresivními náměty.
Od roku 1879 působil v Paříži,
kde se mu dostávalo většího uznání než v Čechách. Pod vlivem malířů takzvané barbizonské školy vytvořil lyrickou syntézu české krajiny a v podání atmosféry
se přiblížil impresionismu.
V jeho obrazech najdeme motivy
z Barbizonského lesa, z Železných hor i náměty jihočeských rybníků. Byl blízkým přítelem české malířky Zdenky Braunerové.  
Ke konci života žil Chittussi téměř poustevnickým životem – s nikým se nestýkal a utápěl se v depresích z toho, že nikdo nerozuměl jeho umění. Několik týdnů před smrtí dokonce uspořádal vlastní hostinu na rozloučenou.
„Chittussi je realista i lyrik zároveň. Lyrik krajinu s láskou obhlíží, realista studuje, lyrik rozhoduje
a vede, realista jeho vzrušení moderuje a usměrňuje. Obě tyto složky se ovšem v Chittussiho malířském naturelu vzájemně prostupují a doplňují,“ píše o slavném malíři v knize s názvem Mladý Chittussi Zdeněk Sejček.

Karolína Hovorková