Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Vyskočil: Věřím v existenci vesmíru, jemuž Bible říká nebe

Pelhřimov – Někteří vědci žijí jakoby v jiném světě. Neživém, nehmatatelném.

3.2.2012 1
SDÍLEJ:

František VyskočilFoto: DENÍK/Michal Vítů

František Vyskočil takový není. Nedržet v dlaních Cenu města Pelhřimova pro osobnost roku, nechtělo by se věřit, že tento vtipný sedmdesátník patří k nejuznávanějším tuzemským neurofyziologům.

Obdržel jste řadu ocenění. Těžko srovnávat Cenu města Pelhřimova se státním vyznamenáním Tatarstánu. Přesto, kam ji řadíte?
Tuto cenu stavím velmi vysoko. Přece jenom, jakmile mladý profesionál vylétne z rodného hnízda, chce dobře reprezentovat mateřskou část planety. Pelhřimov mě ovlivnil na celý život. Jednak jsem tu sbíral síly pro svůj pracovní život, poznal jsem tady i svoji manželku, ačkoliv ona pochází z Tábora.

Jaký vztah vlastně máte ke svému rodnému městu?
Několik dobrých přátel tu stále mám. Namátkou bych mohl jmenovat vedoucího tiskárny Bohumila Kocmana. Řada známých pochází z hudebního prostředí, protože já jsem ještě ke všemu i houslista. Rád jsem jezdíval zahrát si sem s místními pány lidové písničky.

Máte zde třeba nějaké oblíbené místo, na které rád vzpomínáte?
Minulý rok mě pozvali na besedu do knihovny. Tak jsem se vydal tam, kde jsem ji znal. Bývala na rohu náměstí a toto místo jsem měl velice rád. Jako malý jsem si tam půjčoval knížky „pro tatínka“, protože nám, dětem, by třeba Dobrého vojáka Švejka nepovolili. Byla tam bezvadná knihovnice, vždycky přimhouřila oko a vybírala pro nás literaturu podle rozumného zvážení. Ale zpátky k té besedě. Zjistil jsem, že u náměstí knihovna už dávno nestojí, že léta sídlí tam, kde bývala pošta. I tuto budovu jsem měl rád. Pošta byla za časů mých vysokoškolských studií jakýmsi komunikačním centrem. Zapomenout nesmím ani na nynější gymnázium, původně jedenáctiletou střední školu. Tamní učitelé zásadně ovlivnili celou naši generaci.

Proslul jste jako neurofyziolog. Můžete zjednodušeně popsat vaše poslání, případně počinek či objev, jehož si vážíte nejvíce?
Neurofyziolog se přímo nezabývá léčením nervových či psychiatrických poruch, studuje však jejich projevy prostřednictvím laboratorních myšek. Následně předává lékařům své poznatky o tom, jak mozek pracuje. Oni se pak snaží za pomoci farmakologů jednotlivé oblasti a funkce ovlivňovat. Zabýváme se některými onemocněními, jmenujme třeba migrénu. Zjistili jsme třeba, že myší samičky, tedy ženy, jsou k této poruše náchylnější než muži, neboť mají mnohem nižší práh dráždivosti mozkové kůry. To byl jeden ze zásadních objevů.

A který považujete za největší vy osobně?
Můj nález jsem učinil v sedmdesátých letech. Jednalo se o takzvaný nekvantový výlev neuropřenašečů. S jedním maďarským studentem jsme zjistili, že mezi neurony existuje stabilní průtok, což zásadně ovlivňuje jejich činnost. Jedná se o jakési mikrohormonální působení těch samých neuropřenašečů, které obstarávají vzruchy.

Jak jste na tohle přišel?
Měříme pod mikroskopem buněčné napětí a jeho výchylky. Zjistili jsme, že když porovnáme kvanta a celkový chemicky stanovený výlev, je mezi tím rozdíl několika řádů. Tudíž tu musí být i výlev nekvantový. Pak jsme našli metodu, jak to celé měřit.

Co ale říkáte na to, že řada lidí zjistila vaši příslušnost k Pelhřimovu teprve nyní, po zisku Ceny?
Vpodstatě nejsem člověk, který by prahnul po nějakých medailích. Je to takový vedlejší produkt. Potěšení nám činí vlastní výzkum, to, že víme něco, co ještě neví nikdo jiný. Své výsledky musíme hájit tvrdou prací, takže máme jiné starosti než se mediálně zviditelňovat. Není to o tom, učinit objev, abych byl slavný, ale abych pomohl někomu dalšímu. Pokud navíc propagaci tohoto města či kraje prospěje to, že se tu rodí lidé, kteří zasvětili svůj život takovým věcem, je to jen dobře.

Co soudíte o stavu české vědy? Traduje se, že máme výborné pracovníky, ti však kvůli špatným podmínkám utíkají za hranice.
Pracuji v akademii i na univerzitě, tuto situaci tedy znám velice dobře. Na základní výzkum máme prostředků dost. Soutěžíme o peněžní balíčky na různé projekty, tam může uspět na celoevropské úrovni kdokoliv. Není ale úplně fér, jak se dnes tyto peníze rozdělují. Protože my potřebujeme i určité zázemí. Budovy, platy, což granty ne vždy pokryjí. Je zapotřebí, aby stát věnoval částku na takový ten běžný život vědců. To znamená, abychom třeba mohli pozvat zahraničního kolegu do slušné restaurace, aniž by se zhroutil náš rodinný rozpočet. I to se sice lepší, ale pořád to není ono.

Dočetl jsem se, že se zabýváte otázkou vztahu vědy a křesťanství. Na první pohled se přitom jedná o záležitosti zcela neslučitelné. Je to tak?
Vědci stejně jako řadoví lidé nahlížejí na vznik a existenci vesmíru ze dvou vyhraněných pohledů. Jedni tvrdí, že to nemělo žádný plán, že to byla náhoda stejně jako zrod člověka a jeho život. Druhá část vědců, aniž by to řada z nich veřejně přiznala, podle své praxe ví, že každý fungující stroj či systém musí mít svého organizátora. Můžeme mu říkat Bůh, můžeme mu říkat inteligentní designér. Osobně patřím do té skupiny, která připouští, že tady nějaký takový „designér“ existuje. To, že my jej nevidíme, nezachytíme jej pomocí žádných přístrojů, znamená, že on žije v jiném prostoru, v jiném vesmíru, kterému Bible říká nebe.

Údajně patříte k vyznavačům hry na housle. Bývá takový koníček u vědců běžný?
V Pelhřimově jsem vystudoval jedenáctiletou uměleckou školu i s nástavbou. Když jsem se v roce 1958 rozhodoval, kam jít po maturitě dál, byla tu meziokresní soutěž lidových uměleckých škol. Hrál jsem tam tehdy Beethovenovu f-dur sonatu, kvůli které si mě vzala moje žena, protože se jí to tenkrát hrozně líbilo. Byl tam přítomen i profesor Moravec z brněnské Janáčkovy akademie a nabídl mi, jestli bych nechtěl jít studovat hru na housle. To už jsem ale byl přihlášený na pražskou Karlovu univerzitu na „vědecký“ obor. Housle ale zůstaly mým celoživotním koníčkem.

Chyběl tedy kousek a dnes jste tu mohl stát vyznamenaný jako třeba Hudeček…
Hudeček, to asi ne. Je ale fakt, že mi bývalý ředitel pelhřimovské umělecké školy, pan Nouza, léta říkával: Kdyby ti to, Františku, v té Praze nešlo, u nás můžeš učit housle (smích).

František Vyskočil
- narozen 3. září 1941 v Pelhřimově
- přední český neurofyziolog, univerzitní profesor, člen Akademie věd
- držitel řady mezinárodních ocenění, nyní dostal i Cenu města Pelhřimova
- s oblibou popularizuje vědu, je zdatným hráčem na housle

Autor: Michal Vítů

3.2.2012 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:
Poslanec Martin Lank

Martin Lank: Největší klad programu Realistů je jeho reálná splnitelnost

Jan Veleba, nyní senátor za volební obvod Chrudim, do nějž spadá i větší část Havlíčkobrodska, vede prezidentskou stranu SPO. Za tu nyní kandiduje jako lídr vysočinské kandidátky.

Předseda strany nemůže zůstat za bukem, říká Jan Veleba

Nejtepleji bylo v září v Dukovanech, nejvíc pršelo ve Velké Bíteši

Třebíčsko, Vysočina - Září bylo oproti průměru neznatelně chladnější. Průměrná měsíční teplota na Vysočině byla 11,4 °C, což představuje odchylku -1 °C od dlouhodobého normálu za období 1981 - 2010.

NAŠI PRVŇÁCI: Představujeme žáky ze ZŠ Počátky

Pelhřimovsko - Pelhřimovský deník přináší čtenářům nový seriál Naši prvňáci. Jeho prostřednictvím bude představovat tabla jednotlivých prvních tříd základních škol na Pelhřimovsku, a to až do pololetního vysvědčení. Rodiče a blízcí žáků každou středu na straně 4 a na webu najdou prvňáčky z Pelhřimovska. Deník si tak mohou koupit na památku. Nyní se představují žáci ze ZŠ Počátky.

Raf & Taksík zvou na koncert, který vyjde na jaře na vinylu

Rynárec – Na zajímavý koncert, který se uskuteční v pátek 20. října, láká hospoda v Rynárci u Pelhřimova.

České vlajky zabojují v příštím roce o rekord

Pelhřimovsko – Česká vlajka by se v příštím roce mohla stát hlavním aktérem nového rekordu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení