O to větší výjimkou je nadějná mladá citeristka, která pochází z Žirovnice a již sedmým rokem navštěvuje pelhřimovské gymnázium. Jmenuje se Pavlína Cabadajová a rozhodně nemá jen hudební nadání…
Jak jste se dostala k tak neobvyklému nástroji, jakým je citera?
Když jsem byla malá, asi tak ve čtvrté třídě, našly jsme s mamkou na půdě takový starý kufr. Byla v něm citera. Měla pouze dvě struny, což je opravdu málo, protože jich správně měla mít pětatřicet. Mamka mi řekla, že na ni kdysi hrála moje prateta. Napadlo mě, že by bylo hezké citeru opravit a naučit se na ni hrát. Ale nevěděly jsme, na koho bychom se mohly obrátit. Pomohl nám až rozhlasový pořad o Janu Folprechtovi z Ostravy, který má své citerové muzeum s názvem Citerárium a je také aktivním hráčem na tento nástroj. Přes něj jsem se pak dostala k paní učitelce Boženě Bartošové z Jindřichova Hradce.
Jaké máte s citerou úspěchy?
Úspěchy? Já mám radost, když můžu dělat radost jiným. Lidé hru na citeru rádi poslouchají. Má totiž velice příjemný, jemný a tichý zvuk, ne tak agresivní jako housle nebo klavír. Zkrátka je to zvuk, který pohladí po duši. Jedny z posledních koncertů, kterých si vážím, byly Tříkrálové koncerty na jihovýchodě Moravy. Hrála jsem tam spolu s Cornelií Mayerovou a místním farářem Janem Machem. Byla to pro mne velká čest, protože paní Mayerová je uznávaná rakouská citeristka a pan Mach je skvělý hudebník, který dokáže zahrát téměř na vše.
Chtěla byste se hrou na citeru také živit?
To bych si spíš nepřála, protože to je asi opravdu náročné. Ale jen tak si občas, pro radost sebe i ostatních, zahrát – to by se mi líbilo i v budoucnu.
Čemu dalšímu se ve svém volném čase věnujete?
Je toho trochu víc. Kromě citery hraji i na housle a učím se na kytaru. Navíc se musím starat o domácnost, protože mám nemocnou maminku, která si musí šetřit záda. Ve volném čase také ráda čtu. A v neposlední řadě také připravuji dětské tábory. Tím se ztratí – ne, to je špatné slovo – tím se nechá hodně času. Ale když pak vidím, že děti jsou na táborech spokojené, času nelituji.
A jak při tom všem ještě zvládáte studium gymnázia?
Občas mi to trochu pokulhává, ale snažím se, abych měla pěkné známky. Zatím si úspěšně držím vyznamenání. Navíc jsem jako mladší na gymnáziu zkoušela soutěže snad ze všeho: z biologie, matematiky, fyziky, chemie, češtiny, časem i němčiny. Měla jsem na přípravu více času, než mám teď, takže se mi většinou povedlo se na okrese i v kraji docela pěkně umístit. Zůstala mi z toho hlavně němčina a biologie. V soutěži FyzIQ jsem skončila jeden rok jako první a rok nato jako druhá v republice. A v ekologické soutěži „Zelená stezka, zlatý list“ byl náš tým z pelhřimovského gymnázia během tří let druhý v Česku.
Čemu se chcete věnovat do budoucna?
Jak už jsem říkala, připravuji dětské tábory. Dávám do toho hodně času a moc mě to baví. Určitě bych se proto i v budoucnu chtěla věnovat dětem. Zkusím tedy učitelství.
Viktorie Vítů
