Vznikají spontánně, třeba podle příjmení, anebo podle události, která se dotyčnému přihodila. V partě umělců, sportovců, skautů a obecně mládeže mají stmelovací funkci a podporují jedinečnost nositele.

„Přezdívka většinou vychází z toho, čím se člověk nějak projevuje, co dělá, co umí,“ říká psychiatr Max Kašparů. Jak dodává, dříve fungovala přezdívka jako druhé jméno pro rozlišení mezi řadou stejných příjmení – jeden z řady Dvořáků se živil jako pekař, tak se mu říkalo „Pekař“. Tak vznikaly na vsích pojmenování „po chalupě“.

Dnes je podle Kašparů důležité to, zda je přezdívka pro svého nositele únosná, anebo naopak hanlivá, zraňující a ponižující. U druhého případu je lepší ji neznat.
„Z přezdívek, o kterých vím, si vzpomínám, že mi říkali „Malý Ofín“. Strýc totiž nosil výraznou ofinu, měl přezdívku Ofín, a mě pak odlišili tím Malý,“ dodává Kašparů.

To pelhřimovský starosta Leopold Bambula si na konkrétní dětskou přezdívku nevzpomíná. „Mně stačí to příjmení,“ říká starosta s úsměvem. Jak vysvětluje, příjmení Bambula bylo navíc v jeho rodišti dost časté, takže ani mezi tehdejšími vrstevníky nebylo terčem posměchu.

Přezdívky se hodně „nosí“ také mezi kumštýři. Jakmile v pelhřimovských hudebních kruzích někdo řekne, že jde poslechnout „Koníka“, není pochyb, že dotyčný je vyznavačem rocku a že se chystá na koncert skupiny Antheom či Balamuta.

Na kytaristovi Pavlu Štěpánkovi ulpěla tato přezdívka ještě za předchozího režimu. „To jsme byli v roce 1988 na čundru někde u Náchoda. Zastavili jsme se u kiosku v Rozkoši, kde mě poprvé nazvali Koníkem tamní domorodci. Bylo nás tam asi deset, všichni ostatní mi tak začali říkat a od té doby už mi to zůstalo,“ vypráví rocker Štěpánek, který na přezdívku bezproblémově slyší. Za ty roky si na ni už stačil zvyknout.

Vadí i nevadí

To přízvisko známého pelhřimovského ochotníka Zdeňka Martínka „Kákoš“ se narodilo ještě mnohem dříve. „Je to dobrých třicet let. Jezdili jsme s dětmi na letní tábory, hráli jsme jim různé scénky, mimo jiných i ty od Kaisera a Lábuse. A jak jsem se tak s tím Kaiserem ztotožnil, začalo se mi tak říkat. Pak se to ještě chvíli komolilo, až z toho nakonec byl Kákoš,“ vysvětluje Martínek, v civilním životě dlouholetý pracovník pedagogicko psychologické poradny.

Na otázku, zda mu přezdívka vadí, reaguje oboustranně. „Ta přezdívka zní tak trochu zvláštně. Beru ji od lidí, kteří stáli u jejího vzniku, znají její pozadí. To na ni normálně slyším. Ale u jedinců, co mě ani pořádně neznají a mají sklon mi tak říkat také, už mi to trochu vadí,“ nezapírá Martínek.

Michal Vítů, Jan Mazanec