Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Mount Everest je zážitek už jenom spatřit, říká Charouzek

Pelhřimov - Zdolat Everest. Tohle úsloví se vžilo pro úpornou snahu překonat zapeklitou překážku. Dotyčný si obyčejně nedá pokoj, dokud ji nepokoří.

26.11.2011 5
SDÍLEJ:

Luděk Charouzek si přivezl z himálajského putování spoustu památečních snímků. Tento pochází zpod vrcholku hory Pumori, která se tyčí do výšky 7161 metrů.Foto: Archiv Luďka Charouzka

Ředitel pelhřimovské základní školy Na Pražské Luděk Charouzek, v jehož kanceláři mimochodem visí obrázek z pokoření alpské Monte Rosy, stanul v říjnu stanul na skutečném úpatí nejvyšší hory světa s vědomím, že až nahoru nikdy nepoleze. A náležitě si to užil.

Jak se vlastně zrodil nápad na výšlap nepálskými velehorami?
Jakmile se po revoluci otevřely hranice, začali jsme jezdit do Alp. Nejprve na kola, poté jsme zatoužili podívat se někam nahoru. Začali jsme Mont Blankem. Tam se nám zalíbilo, postupně jsme zdolali asi deset vrcholů. Pak se objevila šance vydat se v létě do jihoamerických And. S Karlem Havlem z gymnázia jsme vylezli na vrchol sopky vysoké 6080 metrů. No, a každý člověk samozřejmě touží po nějakém tom „nej”.

Ve vašem případě to byl Nepál?
O hory jsem se zajímal, četl jsem knížky od horolezců Rakoncaje, Jaroše, Messnera o tom, jak se lezou osmitisícovky. Tak jsem si řekl, že by bylo krásné tu výšku alespoň jedenkrát v životě vidět. Problém spočíval v tom, že do Himálaje se může kvůli počasí vstoupit pouze na jaře či v říjnu. Nevěděl jsem, jak to vyřešit se školou. Poprosil jsem tedy pelhřimovské radní o povolení odcestovat. Naštěstí mi vyšli vstříc, cesta za životním snem byla volná.

Jel jste tam sám či s někým?
Vyrazili jsme s lékařem Martinem Buchalem dva. Po příletu do Káthmándú jsme si nejprve vyřídili za dvacet dolarů povolenku ke vstupu do hor a letenku do Lukly, jednoho ze tří nejnebezpečnějších letišť na světě. Tam už začal náš dvoutýdenní Everest trek. Stanovili jsme si postupné cíle. Tím prvním byl Namche Bazar, což je hlavní osada horského kmene šerpů. Pak jsme začali stoupat vzhůru.

Co výšková nemoc?
Na tu jsme si dávali pozor, protože v těchto končinách může jakýkoliv zdravotní problém skončit tragicky. Nejprve jsme si dopřáli aklimatizační okruh. Hned první den jsme spatřili Mount Everest i Lhotse. Byl to úžasný pohled. Také jsme navštívili vesnici, v níž zřídili školu pro horské průvodce. Dokonce jsem si vyzkoušel i ředitelské křeslo…

Měnil byste?
Neměnil bych, ale zajímavý pocit to každopádně byl.

Co všechno jste viděli?
Každý den jsme nachodili pět, šest hodin. Podívali jsme se do hlavního přístupového údolí k Mount Everestu. Zajímavé je, že co do viditelnosti není dominantní horou Everest. Ten zahlédnete zkraje cesty a pak až na konci. Zato šestitisícovka Ama Dablam vidět je a je nádherná, podle domorodců nejkrásnější hora světa. Navíc jsme měli štěstí na počasí, po celou dobu nádherně svítilo sluníčko, obloha byla jasně modrá.

Kam až jste vystoupali?
Asi po sedmi dnech jsme dorazili do poslední obydlené osady, leží ve výšce 4900 metrů. Tam jsme přespali, pak už jsme si vyšli jen přímo pod Everest. Je tam hora jménem Kalapatar, má asi pět a půl tisíce metrů. Tam celý Everest trek končí, dál už smějí pouze horolezci. Tak jsem si na té hoře seděl, nevěřícně jsem koukal na to panorama před sebou. Za Everestem byla šmolková obloha, neuvěřitelný zážitek.

Když už jste byl na dohled, nemrzelo vás trochu, že už nepůjdete nahoru?
Zní to divně, ale nemrzelo. Za prvé je mi osmapadesát let, věk mě drží při zemi. Navíc pro konečný výstup potřebujete úplně jiné, neporovnatelně dražší a hlavně těžko získatelné povolení. Na něj se čeká klidně i dva roky. Co mě ale ohromilo nejvíc, byla mohutnost té hory. Do té doby jsem si myslel, že už mě hned tak něco nepřekvapí. Když si ale člověk uvědomí, že sedí pomalu „na horním konci světa”, a nad ním se pnou další více než tři kilometry ohromného skaliska, nechápe, jak vůbec někdo může vylézt až nahoru, a ještě se vrátit zpátky. Jenom na Kalapataru bylo padesát procent kyslíku. Z toho pomyšlení jde respekt, skoro až strach. To se nedá sdělit, nelze to vidět na fotkách. To se musí zažít.

Když se řekne Nepál, co si odteď vybavíte?
Dosud to byly především hory. Jakmile tam ale člověk přistane, čeká jej kulturní šok. Dvoumilionová metropole Káthmándú, to je všudepřítomná chudoba, špína, hluk, ale i obrovské materiální rozdíly mezi lidmi. Na zemi tam sedí masa lidí, kteří pomalu nemají co na sebe, v tom kolem nich projede náš superb. V horách už je to zase trochu jiné. Panuje tam ticho a klid, šerpové žijí sice také skromným, ale vcelku spokojeným životem.

Z ustavičně utrápeného českého pohledu se tudíž hodí tohle vidět?
Rozhodně ano. Vůbec si neuvědomujeme, jak moc dobře se vlastně máme. Přitom šerpové jsou hrozně hodní, spokojení lidé. Ocitl jsem se v jedné rodině, dvanáctiletá dívka mi nadšeně ukazovala učebnice a také cestu, kudy chodí do školy. Hodinu tam, hodinu zpátky, pak pracuje na domácím políčku. Večer sedí s rodiči u kamínek a jsou šťastní. Možná, že by nebylo od věci poslat tam na měsíční stáž naše děti (smích). Protože takovéhle zjištění člověka pokaždé donutí přinejmenším se zamyslet.

Vysokohorské túry nepatří k nejbezpečnějším koníčkům. Dostali jste se do nějaké tíživé situace?
Přímo tyto treky až tolik nebezpečné nejsou. Co hrozí, jsou žaludeční problémy. Jim jsme se s Martinem vyhnuli tím, že jsme každé ráno a večer užívali panáka švestkové dezinfekce. A pak je to již zmíněná výšková nemoc. Udělali jsme všechno proto, abychom se jí vyhnuli. Každý to ale snáší jinak. Nikdy nevíte, kdy to přijde. Osobně jsem se ale cítil moc dobře. Trochu dramatičtější byl návrat domů. Když jsme slezli zpátky do Lukly, od Indie se tam začal nasouvat nějaký monzun. Nemohli jsme nikam. Strávili jsme čekáním na odlet pět dnů v místnosti dva krát dva metry. A byli jsme za ni vděční. Ti, co přišli po nás, kolikrát neměli ani kde přespat. Letadla každopádně nelétala, nakonec jsme poprosili místní lidi, kteří nás dostali do vrtulníku. Ten nás snesl do Káthmándú. To už tam začínala být znát hysterie. Výletníkům ulétávala letadla do Evropy, do Ameriky. Nic moc pocit.

O Himálaji se říká, že je přelidněný turisty. Je to pravda?
Nezískal jsem ten pocit. Lidí za den v horách skutečně potkáte spoustu, převážně jsou to ale nosiči materiálu. Výletníci jako my se tam samozřejmě vyskytují také, že by se tam ale z nich tvořily na pěšinách kolony, to zase ne. Zase tak jednoduché to v Himálaji také není, aby se tam vypravil úplně každý. Potkali jsme ale jakési starší Japonce. Dali jsme se do řeči, z jednoho z nich vylezlo, že je dokumentaristou a že dělal film o Věře Čáslavské. Vyjmenoval mi veškeré její úspěchy i potíže, které měla v osmašedesátém roce. Tak jsem si říkal, kolik Čechů by tohle všechno vůbec vědělo.

Nakousl jste náročnost výšlapu. Co je nejhorší?
Záleží na psychice, jak kdo snáší námahu, ale třeba i tamní hygienu či výrazné teplotní výkyvy.

Co byste tedy doporučil lidem, které podobná zkušenost láká také?
Dostat se tam je jednoduché a pokud uvážíme, že cestujete na druhý konec světa, pak to není až tolik drahé. Stačí si zamluvit zpáteční letenku za nějakých devatenáct tisíc korun, pobytové náklady přímo v Nepálu se pohybují okolo dvaceti dolarů na den. Bez cestovní kanceláře se tedy nechá třítýdenní pobyt pořídit za pětatřicet tisíc korun. V každém případě to chce umět anglicky a také mít alespoň základní cestovatelskou zkušenost. A samozřejmě být v trochu v kondici.

Nechá se říci, že před cestou do Himálaje není od věci podívat se do nějakých „menších“ hor?
Začít vysokohorskou turistiku rovnou Nepálem asi není ten nejrozumnější nápad. Což o to, fyzičku lze natrénovat na českých horách. Je ale dobré si vyzkoušet, co s tělem udělá nadmořská výška. Na to se znamenitě hodí právě takové Alpy. Jestliže se tam někdo nebude cítit dobře, nemá význam drápat se na střechu světa.

V Himálajích jste už byl. Skoro se nabízí otázka, jestli lze tento zážitek vůbec něčím překonat.
Momentálně si jsem jistý, že hodně dlouho nikam nepojedu. Jednak je zapotřebí se pořádně zotavit, navíc ten pocit je natolik silný, že se z něho nechá chvíli žít. Přestože i v samotném Himálaji se najde spousta dalších překrásných treků, vím jistě, že tam už nepojedu. To bych se raději podíval třeba do Indonésie, do Austrálie. Ale to má čas. Teď, po návratu do toho všedního kolotoče, si nejdříve musím uvědomit, že se mi to s tím Everestem nezdálo.


Luděk Charouzek
- 58 let
- ředitel ZŠ Na Pražské Pelhřimov
- ve volném čase zanícený sportovec, cyklista, horolezec
- překonal nejvyšší alpské velikány, lezl v jihoamerických Andách, v říjnu se zúčastnil Everest treku

Autor: Michal Vítů

26.11.2011 VSTUP DO DISKUSE 5
SDÍLEJ:
Ilustrační foto.

Derby mělo jednoznačný charakter

Fotbalistům Pelhřimova se daří, po výhře nad Brnem jsou v tabulce I. ligy na fantastickém třetím místě.

Góly v přesilovkách a skvělá obrana přinesly cennou výhru

Jak odpovídali politici ve vysočinském Deník-Busu

Vysočina - Přinášíme vám vyplněný dotazník politických špiček z Vysočiny. Takto politici odpovídali na naše otázky v Deník-Busu před volbami v pátek 13. října.

Práce na nové silnici finišují

Pelhřimovsko - Řidiči, kteří cestují po nové silnici, která leží mezi Pelhřimovem a Božejovem, už mohou sjíždět ke všem obcím, jenž právě tato silnice ulevila od rušného provozu.

Nebezpečná silnice: Na tahu Jihlava - Havlíčkův Brod se zranilo čtrnáct lidí

Vysočina - Hlavní silniční tah z Havlíčkova Brodu do Jihlavy se stal v pondělí kritickým místem. Během jediného dne tam došlo ke dvěma vážným dopravním nehodám. Zranilo se při nich 14 lidí.

Radek Koten (SPD): Jako jediná strana prosazujeme přímou demokracii

Vysočina /ROZHOVOR/ – Lídrem vysočinské kandidátky SPD (Svoboda a přímá demokracie Tomio Okamura) je v nadcházejících volbách do Poslanecké sněmovny Radek Koten. „Proč by nás měli lidé volit? Protože my máme odvahu říkat pravdu. Pojmenováváme věci tak, jak jsou. Neschováváme problémy za rádoby korektní slovíčka,“ říká politik z Vojnova Městce na Žďársku.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení