Koním zasvětil celý život. Byl jedním z prvních, kdo se v České republice začal věnovat práci jezdce–kaskadé- ra. Postupem času začal pracovat i jako horsemaster. V rozhovoru pro Deník prozradil, jak si koně pro film vybírá i proč musel na natáčení snímku Ať žijí rytíři chodit o hodinu a půl dříve na plac.

Jak vlastně Václav Plánka ke koním přišel?
Takovou náhodou. Asi před třiceti lety mě jeden můj kamarád, který je koňák, pozval k sobě do stáje. To bylo takové moje první seznámení s koňmi.

S ježděním jste začínal rekreačně, nebo rovnou u filmu?
Rovnou u filmu, protože ten můj kamarád, který mě ke koním přivedl, dělal historický šerm, od kterého je do sedla jen kousek. Tak jsem se pomalu začal dostávat do role jezdce-kaskadéra.

Takže jste byl, jak se říká, hozen rovnou do vody.
Já jsem do ní skočil sám, protože ježdění na koni mě velmi bavilo, ale jasné je, že jsem se nemohl posadit na koně a jít rovnou před kameru. Napřed jsem se musel naučit pořádně jezdit a až za půl roku jsem začal dělat filmy. Musel jsem také absolvovat zkoušky základního jezdeckého výcviku a cvičitelskou licenci, abych tu práci mohl vůbec dělat.

Existovalo za minulého režimu vůbec takové povolání jako kaskadér na koni?
Ne, dá se říct, že jsme s kolegy z pražského jezdeckého klubu Equicentrum byli jedněmi z prvních, kdo se práci kaskadéra na koni u nás v republice začal věnovat.

Co pro vás jako pro jezdce–kaskadé-ra znamenal převrat po sametové revoluci?
Otevřely se mi dveře do světa. Začal jsem dělat kaskadérské show, se kterými jsem jezdil do zahraničí, kde jsem potkal další kolegy, takže možnost dostat se do jiných zemí mi přinesla spoustu zkušeností a také nové pracovní příležitosti.

Pracujete také jako horsemaster. Vysvětlete, co tato role obnáší?
Práce horsemastera obnáší kompletní zajištění jezdeckých scén pro film a show. Od přípravy scén přes jezdecký výcvik herců, nácvik kaskadérských obrazů až po organizaci všech složek majících něco společného s koňmi.

Jak je to s jezdeckým umem herců? Mají na všechno dubléra, nebo některé scény zvládnou sami?
Každý herec před natáčením filmu, ve kterém se jezdí na koni, projde výcvikem na jízdárně. Základní úkony, jako je průjezd před kamerou v kroku nebo klusu, je pak herec schopný zvládnout sám, pokud je ale potřeba cválat, skákat nebo spadnout z koně, nasazuje se místo herce dublér.

Můžete říct, kteří herci, s nimiž jste spolupracoval, umějí jezdit opravdu dobře?
Dobří jezdci se mezi herci určitě najdou, měl jsem tu čest například s Ondřejem Vetchým, Jiřím Schmitzerem, Danem Svobodou, Karlem Rodenem, Václavem Vydrou nebo Vilémem Udatným, kteří umějí jezdit velmi slušně. Musím říct, že posledně jmenovaný herec opravdu dělá čest svému jménu. S Vilémem jsme se potkali na natáčení hraných dokumentů pro jednu německou televizi. On měl za sebou pouhou hodinu výcviku na jízdárně a musel v jednom natáčecím dni na koni jezdit v kuse osm hodin, odřel se do krve, ale nic neřekl. Večer měl problémy v divadle, protože nemohl chodit, a druhý den musel znovu do sedla a asi až za půl roku se mi s tím svěřil, takže Vilém Udatný je opravdu udatný.

Našel si některý herec díky natáčení takový vztah ke koním, že se z něj posléze vyklubal koníček na celý život?
Určitě. Díky natáčení se do koní zamiloval třeba Karel Roden, Jiří Schmitzer nebo Ondřej Vetchý. Ono zas až tak nezáleží na tom, jakou profesi člověk dělá, ať je herec nebo instalatér, pokud si jednou koně zamiluje, je to láska na celý život.

Může být i z koně dobrý herec?
Jistěže. Jsou koně, kteří jsou hraví a vstřícní, a když se jim člověk dostatečně věnuje, dokážou se naučit spoustu věcí.

Musí se s přípravou pro film začínat už od hříběte?
Není to podmínka, spíše než na věku koně záleží na tom, jak se mu člověk věnuje.

Jak si koně do filmu vybíráte?
Koně vždycky hledám na konkrétní roli. Jestliže točíme válečný film, kde má ležet mrtvý kůň, musím najít zvíře, které si umí lehat, nebo ho to musím naučit.

Kde koně hledáte? Objíždíte stáje a ranče a pátráte po vhodném adeptovi na určitou roli?
Spíš mám v hlavě takovou databázi lidí, kteří mají různé koně. A pak mám několik stájí, se kterými úzce spolupracuji a kde vím, jaké koně tam můžu dostat. A pokud potřebuji, aby kůň uměl něco speciálního, tak ho sháním buď přes kamarády a kolegy, nebo ho to, co potřebuji, prostě musím naučit sám. Například ve filmu Ať žijí rytíři jsme museli natočit scénu, kdy se pod koněm podlomí mostek, zvíře se vzepne na zadní a shodí jezdce do potoka. Tam jsem vhodného adepta nijak složitě shánět nemusel, protože jsem přesně věděl, kde mají koně, kterého potřebujeme. Na film Ať žijí rytíři vůbec moc rád vzpomínám, byl to hodně kaskadérský film, na kterém se dobře pracovalo.

Na kolik klapek jednotlivé scény natáčíte? Podaří se to někdy napoprvé?
Někdy ano. Teď jsem si ale vzpomněl na další scénu z filmu Ať žijí rytíři. Jednalo se o scénu, kdy se splašený povoz bez kočího řítí krajinou, na voze je plno dětí. Jedno z nich se pokouší koně zastavit, tak vezme meč, přeseká postraňky, koně utečou a vůz spadne do rokle - třeba tuhle strašně složitou scénu jsme točili tři dny.

Většina filmařů říká, že nejtěžší práce na place bývá se zvířaty a s dětmi. Jakou zkušenost máte vy, jakožto kaskadér a člověk, který připravuje koně pro film?
Tady se opět musím vrátit k filmu Ať žijí rytíři, kde hrála spousta dětí, a všechny se chovaly jako absolutní profesionálové, takže s nimi byla bezvadná spolupráce, což je v případě, že se natáčí s koňmi, velice důležité, protože poslušností se dá předejít spoustě nechtěných nepříjemností.

Na chvilku odbočme od Rytířů. Spolupracoval jste také na velkofilmu Letopisy Narnie: Princ Kaspian. Jak jste se k němu dostal?
Vlastně náhodou. U Narnie jsem se ucházel o práci s koňmi, ale bohužel to nevyšlo, nabídli mi ale místo zbrojíře a patinéra, což jsem nejdříve odmítl, ale protože nic jiného v tu dobu nebylo, nakonec jsem tu práci přijal. Původně jsem měl na natáčení strávit měsíc, ale nakonec se spolupráce protáhla skoro na půl roku. Bylo to velmi zajímavé natáčení, na kterém jsem se naučil patinérskou práci, což se mi nakonec hodilo i proto, že jsem si doma sám napatinoval nábytek.

Přibližte, v čem spočívá práce patinéra.
Patinér dělá z nových věcí staré, takže na natáčení Prince Kaspiana jsem „postaršoval“ rekvizity a v noci po natáčení opravoval, co se na place poškodilo. Ale patinovat se nemusí pouze věci a nábytek. Vzpomínám si na historku opět z natáčení filmu Ať žijí rytíři, kdy nám v půlce natáčení omarodil kůň a musel jsem za něj narychlo hledat náhradu. Problém byl v tom, že kůň byl bílý, grošovaný a náhradník se za něj sháněl poměrně těžko. Tak jsem našel bílého koně a každý den jsem chodil na plac o hodinu a půl dřív, abych koni domaloval potřebné skvrnky.

Nezhatil vám vaši práci déšť?
Musím říct, že v tomhle ohledu jsme měli docela štěstí. Točilo se v létě a ani jednou nám nezapršelo, takže obarvení vydrželo.

Obligátní otázka na konec: Co plánujete do budoucna?
Na statku v Rybníčku časem plánuji pořádání pobytových programů, ve kterých se zájemci naučí jezdit na koni, šermovat a střílet z luku, kuše či muškety. Letos jsem také připravoval program pro akci Zdivočelá Kletečná a v příštím roce se tohoto milého úkolu rád zhostím znovu.