Na některé psy bych zavedl řidičák, říká kynolog

Má to svůj důvod. „Každý pes by měl mít alespoň základní vychování. Jeho majitel musí mít na paměti, že plnou zodpovědnost za svého čtyřnohého miláčka nese právě a pouze on,“ zdůrazňuje v rozhovoru jednatel pelhřimovského kynologického klubu Jiří Vlach.

To je to s vychovaností pelhřimovských psů tak špatné?
Pustili jsme se do toho hlavně kvůli tomu, aby si lidé uvědomili, že psa je zapotřebí vychovávat. Neuvědomují si totiž, že pes je pořád šelma. V našem městě na to narážíme dnes a denně. Majitelé mají obrovský problém vůbec psa přivolat.

Jaké základní povely by tedy měli mít zažité?
Naprostým základem je spolehlivé přivolání. Jakmile zvládnete na sebe upoutat pozornost psa na těch osmadevadesát procent, ostatní povely už jdou naučit snáze.

Řekl jste osmadevadesát procent. Proč ne sto?
Jde o to, že pes se řídí hlavně čichem. Pokud třeba ucítí háravou fenu, případně zvířecí stopu, je pro něj nesmírně těžké tyto základní přírodní pudy přemoci.

Opatrnosti tedy není nikdy dost?
Zrovna nedávno jsem zaznamenal v televizi reportáž o tom, jak v nějakém městě otevřeli s velkou slávou prostranství pro volné venčení psů. Musel jsem se tomu smát, vpodstatě je to ale smutné. Za prvé, kdyby měli všichni lidé své psy pod kontrolou, není žádného takového palouku zapotřebí. Kromě toho i tam za svého psa stále nesou plnou zodpovědnost.

Zrovna v Pelhřimově takové místo je také a sousedí přímo s cyklostezkou.
To je přesně ten případ. Jediná možnost, jak předejít tomu, aby pes nějakého sportovce či vycházkáře napadl, je mít jej vychovaného.

Bezpochyby máte dokonale zmapovanou pelhřimovskou kynologickou scénu. Jak byste ji pojmenoval?
Přesnou analýzu jsme si nedělali. Nicméně vlastně každá čtvrtá rodina má psa, jeho výchově se z nich přitom věnuje pouze jedna. To není moc. Kvůli tomu jsme zřídili psí školku Lucius, na internetových stránkách vedeme bezplatnou poradnu. Ne, že by o ni nebyl žádný zájem, ale pořád se o této možnosti příliš neví.

Co říkáte tomu, že si řada lidí pořídí plemena, která jsou bez výcviku až nebezpečná?
To je další problém. Dnes se hovoří o takzvaných bojových rasách, které ve skutečnosti neexistují. Na druhou stranu doopravdy známe řadu výrazně dominantních plemen, která se dříve používala k válčení, psím zápasům, k zabíjení. Lidé si je často pořizují kvůli pozvednutí svého ega a to může být velký problém. Ve městě občas potkávám mladíka, který má absolutně nezvládnutého pitbula. Nebo se tu potloukal bezdomovec s křížencem rotvajlera, což jsou povahově naprosto nečitelná zvířata. Byly z toho strašné potíže, spousta pokousaných psů, vylekaných lidí. Krvavé šrámy měl i samotný chlap. Kolikrát to řešili policisté, rotvajler mu pokaždé zůstal. To je podle mě špatně.

Lze tomuhle nějak předejít?
Například ve Vídni to ošetřené mají. Jestliže chcete vlastnit třeba takového rotvajlera, musíte na něho mít „psí řidičák“, což není nic jiného než magistrátem předurčená zkouška ze základní poslušnosti. Je to velice dobrý nápad, osobně bych se přimlouval za zavedení něčeho podobného i u nás.

Můžete naznačit, jakým způsobem pes vlastně přemýšlí?
Je to jednoduché. On se řídí zákonem psí smečky. Jestliže po něm nic nechcete, jen jej necháte ležet doma či na zahradě, může si začít připadat jako vůdce smečky. A jako takový si nedělá nic z příkazů ani zákazů.

Znamená to tedy, že je to vždycky o lidech?
Přesně tak. Pokud se něco zlého přihodí, pokaždé za to může majitel. Povely slouží právě i k tomu, aby bylo jasné, kdo je tady pánem.

Která rasa je tedy z pohledu ovladatelnosti nejpříhodnější?
Tohlé téma by vydalo na knížku. Spíše bych řekl, že v první řadě záleží na tom kterém člověku, jestli na zvládnutí určitého plemene má či nikoliv. Jsou prostě lidé, kteří na to nemají buňky. A i pokud ano, výcvik psa není otázkou měsíce. Je to běh na hodně dlouhou trať.

A jací psi podle vašeho soudu teď nejvíce „frčí“?
Velice oblíbení jsou yorkšíři, velice šikovní psi. Jejich výchova není úplně snadná, ale zároveň ani nezvládnutelná. Naproti tomu třeba taková argentinská doga patří mezi nejtvrdší, silně umíněná plemena. Neustále zkouší pána, v čem poleví. Tenhle pes se rozhodně nehodí pro začátečníky.

Po městě se čas od času potulují opuštění psi. Co si počít v případě, že se o někoho začnou blíže zajímat?
Stále koluje názor, že pokud se na vás chystá zaútočit neznámý pes, nejlepší je schoulit se do klubíčka a nedělat nic. To je ta největší hloupost, jakou jsem kdy slyšel, protože tímhle dáte psovi najevo, že jste „pod ním“. Jestliže se jedná o neznámého psa, je každá rada drahá. Asi bych však před ním neutíkal.

Jakým způsobem se vlastně psi v Pelhřimově cvičí?
K tomu se pojí hromada předsudků. Spousta lidí má cvičák zafixovaný jako místo sloužící k takřka armádnímu drilu převážně pro německé ovčáky. Tak to skutečně chodívalo za hluboké totality, kdy cvičiště sloužilo pod hlavičkou Svazarmu. Dneska je to úplně o něčem jiném. Škála našich psů je pestrá stejně jako způsob jejich výcviku. Samozřejmě, že se kromě základní výchovy i nadále věnujeme „obranám“, máme pro tento účel vyškoleného figuranta. Zároveň ale děláme záchranářský výcvik, máme i tým agility neboli překonávání překážkové dráhy. Psích sportů je dneska celá řada.

Pokud se někdo rozhodne, že by to chtěl zkusit, co pro to musí udělat?
Obnáší to vpodstatě jedinou věc. Jednoduše přijít. Veškeré informace o cvičišti máme vyvěšené na stránkách našeho kynologického klubu. Býváme tam každé nedělní dopoledne. S výchovou lze začít ve třech měsících věku psa, kdy v něm začínají pracovat hormony. Trvá to přibližně do tří let, kdy pes dospívá. Do této doby se nechá poměrně úspěšně ovlivnit jeho chování. Poté už je to přece jenom složitější.

Skoro se nabízí otázka, zdali máte raději lidi, nebo psy?
Řeknu to jinak. Mám rád vychované psy a vychované lidi.