Benda: Po krásách historie si nesmíme šlapat

Pod jeho rukama se do původního stavu vrátil hlavní oltář v kostele svatého Bartoloměje v Pelhřimově, klad〜rubské barokní varhany od Santiniho či gotické pastoforium, které objednal Karel IV. pro katedrálu svatého Víta. „Je dobře, že po revoluci si lidé znovu začali památek vážit a jejich stav jim není lhostejný. I když stále máme co zlepšovat,“ říká Benda.

Jak dlouho se věnujete restaurátorství?
Do Jihočeského podniku pro údržbu památek jsem nastoupil v roce 1968. Musím říct, že dělat restaurátora byl můj dětský sen. Chodil jsem s maminkou na Křemešník do kostela, kde jsem obdivoval díla starých mistrů. Faktem je, že ke splnění mého snu vedla dlouhá cesta.

Nakonec jste ale úspěšně došel cíle. Práce v Jihočeském podniku pro údržbu památek pro vás znamenala sběr cenných zkušeností, že?
Ano. Pracovali tam řezbáři, truhláři, sochaři, malíři, pozlacovači… Zkrátka jsem se tam setkal se všemi profesemi, které dnes v hojné míře využívám. Většina mých kolegů byla, jak se říká, ve věku mezi padesátkou a smrtí, a protože za minulého režimu se péče o památky příliš nepěstovala, tak se do údržby ani moc nepřibírali noví mladí zaměstnanci. Měl jsem tedy štěstí, že jsem se tam po uvolnění poměrů v roce 1968 dostal. A máte pravdu, byla to pro mě velká škola. V praxi jsem viděl, jak se které věci dělají, a naučil jsem se různé restaurátorské techniky, které dnes už upadly v zapomnění.

Můžete říct, které restaurované památky si nejvíce vážíte?
Samozřejmě si cením každé práce, kterou dostanu a každé památky, kterou mohu pomoci zvelebit. Ale kdybych měl vybrat pouze jednu „srdcovou“ záležitost, tak by jí byl raně barokní oltář v kostele svatého Bartoloměje v Pelhřimově.

Proč zrovna ten?
Jednak proto, že jsem Pelhřimák a zadruhé musím skromně poznamenat, že to je jedna z mých nejkrásnějších prací. Ten oltář jsem restauroval pět let a dodnes se na něj, pravidelně každý den, když mám cestu okolo kostela, chodím dívat.

Vaše povolání je po mnoha stránkách velice náročné. Co se vám na něm nejvíc líbí?
Asi právě to, že je náročné a snoubí se v něm spousta různých profesí. Takže jsem v podstatě truhlář, sochař, malíř, ale musím dělat i šoféra, postavit si lešení, zvládnout foto a video dokumentaci, je potřeba napsat restaurátorskou zprávu a mnoho dalších věcí. Takže restaurátořina je sice náročná, ale i velmi pestrá práce, při které se rozhodně nenudím.

Vy, jak říkáte pestrou práci, doplňujete i pestrými koníčky, je to tak?
Ano. (smích) Mou velkou zálibou je malování a výtvarná činnost vůbec. A i tenhle koníček je takovým pomyslným zrcadlem mé práce, protože i obrazy, které maluju, v sobě nesou jistý nádech historie.

Jste ale i vášnivý zahradník.
Zahrádka je pro mě symbolem oddechu a relaxace. Opečovávám kytičky, krmím rybičky v jezírku, kouknu se, jak mi kvete leknín, tu přiletí vážka… Je to takový můj kousek přírody, kterou mám moc rád. Víte, při mé práci se nedá koukat na hodiny. Dělám každý den včetně víkendů. Až v neděli odpoledne jedu na chalupu, kde popadnu kotouč a jdu se věnovat zahrádce, takže dalším mým koníčkem je cestování, kvůli němuž vždycky jednou za rok na čas úplně vysadím a jedu se někam podívat.

A jak o vás vím, ani na dovolené se nezastavíte.
Letos jsem byl v Indonésii, předtím v Indii, Nepálu, Kambodži nebo Mexiku a nikde jsem se neválel u moře. Mívám akční dovolené, na kterých vždycky shodím tak pět, šest kilo. Každý den ráno vstanu a jdu poznávat památky a přírodu a ze svých cest si vždycky přivezu spoustu námětů na obrazy, které pak doma maluju a krásně se mi při tom vzpomíná na ty daleké země, které jsem navštívil.

Vraťme se od koníčků zase zpět k restaurování. Co je pro vás největší odměnou za práci?
Největší odměnou a zadostiučiněním, když něco opravím je, že z toho mají radost jak památkáři, tak i široká veřejnost a vím, že na zrestaurovanou památku se ještě za sto let budou dívat lidé a budou ji obdivovat, i když po nějakém Bendovi už neštěkne ani pes. (smích). Zkrátka mě těší, že můžu udělat něco pro to, aby se památky podařilo zachovat pro další generace v původním stavu s přidáním hodnoty stáří. Víte, u nás v republice máme tolik krásných památek, bohužel řada z nich je v havarijním stavu a my si po nich šlapeme a nedokážeme si jich vážit.

Ale od revoluce se spoustu památek podařilo zachránit.
Ano a díky bohu za to. Nechci se ani domýšlet, jaký by byl jejich osud, kdyby sametová revoluce nepřišla. Pozitivní ale je, že lidé začínají vnímat bohatství, které nám tady zanechali naši předkové a víc si ho váží.

Ale jsou i lidé, kteří si památek nebudou vážit nikdy.
To máte bohužel pravdu. Po revoluci bylo málo památek zabezpečených, čehož využili zloději a spoustu věcí rozkradli. Nejhorší je, že historickou památku nelze nahradit. Kopie nikdy plně nezastoupí originál. A peněžní hodnota památky je oproti její duchovní a historické hodnotě úplně mizivá. Ale musím pochválit radnice, že si svých památek hledí a dávají peníze na jejich opravu. Například oltář v pelhřimovském kostele svatého Bartoloměje bych bez finanční podpory města vůbec zrestaurovat nemohl.

Ona péče o památky je také vizitkou každého města.
Ano, smutnější je, že lidé, kteří v tom městě žijí, už se na památky nechodí koukat. Je třeba spousta Pelhřimáků, kteří nikdy nebyli v městském muzeu nebo v kostele. Dnešní společnost je spíše požitkářsky zaměřená, takže větší propagaci než památky městu dělá Muzeum rekordů a kuriozit. Nikdo nikdy nezviditelnil Pelhřimov tak jako rekordy, které znají lidé po celém světě.

Vy sám rekordům fandíte?
Ano. Kluci z Agentury Dobrý den vymysleli věc, o které si každý může myslet, co chce, ale jedno je jisté, v podstatě z ničeho dokázali udělat velkou věc, které, jak jsem říkal, fandí celý svět.