Zatímco děti a učitelé se ubírají k domovu, do práce přicházejí uklízečky. „Tohle je náš čas,“ usmívá se Štěpánka Hánová, zatímco tlačí vozík s kyblíkem vody, mopem a čisticími prostředky opuštěnou chodbou. „Do práce chodíme, až když je škola téměř prázdná hlavně z důvodu bezpečnosti dětí. Kdybych vytřela podlahu v deset hodin dopoledne, kdy je ve škole největší šrumec, hrozí, že by někdo mohl uklouznout a ublížit si. A navíc odpoledne, když se v budově nepohybuje tolik lidí, jde úklid lépe od ruky,“ vysvětluje Hánová, která se společně se třemi kolegyněmi stará o čistotu celé školy.

Nepořádek je někdy zcela zbytečný

„Školu máme rozdělenou na takzvané rajony, takže každá si hledíme svého přiděleného prostranství. Já uklízím šatny a přízemí,“ doplňuje Štěpánka Hánová. To sestává ze dvou tříd, několika kabinetů, sborovny, kanceláří včetně ředitelny, dílny a záchodků. A co musí uklízečka ve svém rajonu každý den udělat? „Zametou a vytřou se všechny podlahy v šatnách, třídách a odborných učebnách. To je jeden z nejdůležitějších úkolů, protože přes den se hodně našlape, zvláště pak v zimě,“ líčí Hánová.

Ta každý pracovní den také musí vynést koše a prohlédnout lavice, jestli v nich žáci nenechali nějaké odpadky, popřípadě osobní věci. „Spíš než v lavicích ale hodně odpadků končí na zemi, takže se během úklidu hodně naohýbám,“ podotýká Hánová. K jejím základním denním povinnostem patří mimo jiné vyčištění toalet a umytí umyvadel.

„Pak jsou věci, které se nedělají tak často. Například dvakrát do týdne vytírám podlahu v kabinetech a kancelářích, kde jednou za týden utřu také prach. Ten musím jednou týdně setřít i na šatních skříňkách,“ vyjmenovává uklízečka. Dvakrát týdně přijde na řadu i luxování koberců u vstupních dveří a v šatně. Hánová musí po celý týden hlídat i čistotu prosklených vchodových dveří a v případě potřeby je „vypucovat“ okenou.

Úklid přiděleného rajonu zabere Štěpánce Hánové denně pět hodin. Jak sama říká, práce ji baví. „Potřebovala jsem práci, při které bych zvládla péči o početnou rodinu, a tohle zaměstnání mi spadlo jako dar z nebes,“ prozrazuje Hánová, která na Krásových domcích, kam chodí i její děti, působí už třetím rokem. Pochvaluje si i kolektiv. „Mám příjemné kolegyně i hodné vedení, co víc si přát,“ usmívá se Hánová. Jedno přání ji po chvilce ale přece jen napadá – žáci by mohli být trochu čistotnější.

„Někdy nadělají úplně zbytečný nepořádek, hlavně s jídlem. Kolikrát jdu do práce a už na chodníku před školou vidím, jaké ovoce nebo jogurt byly v jídelně k obědu,“ popisuje Hánová, která musí likvidovat následky ovocných či mléčných bitev. „Je to smutné, když děti dostanou k jídlu dobré ovoce nebo mléčné výrobky a já je pak utírám rozpatlané o skříňky nebo o dveře,“ podotýká uklízečka.

„Často najdu netknutou svačinu i v koši. Některé děti si jídla vůbec neváží,“ upozorňuje Hánová. Další neřestí školáků bývá i rozlévání vody po chodbách, což kromě práce navíc pro uklízečky znamená i nebezpečí pro kolemjdoucí. K oblíbené zábavě školáků také patří malování po dlaždičkách na záchodě.
„Děti tam vyvedou rádoby grafity fixem, který se strašně špatně dostává pryč. Pokud se nějaká malůvka objeví, mám o zábavu postaráno,“ povídá Štěpánka Hánová s tím, že „záškodníka“ se málokdy podaří přistihnout při činu.

Pokud se povede žáčka při nějaké nepleše nachytat, většinou ho učitelé pošlou, aby uklízečce na chvilku pomohl s úklidem. Nezbedníci tak většinou přiloží ruku k dílu se zametáním podlahy nebo vynášením košů.

Může si otevřít ztráty a nálezy

„Myslím, že je to dobrý způsob, jak dětem ukázat, že se něco nedělá. Zjistí, že nadělat nepořádek je velmi jednoduché, ale uklidit ho už vyžaduje mnohem větší úsilí,“ míní Hánová. „Kdyby všechny děti ve škole udržovaly pořádek a čistotu tak, jak mají, měla bych polovinu práce,“ přiznává uklízečka. Je pravidlem, že školní uklízečka by si mohla otevřít ztráty a nálezy. Výjimkou není ani Štěpánka Hánová.

„Děti jsou hodně zapomnětlivé. V šatních skříňkách pravidelně nacházím klíče nechané v zámku, v zimě se pak roztrhne pytel s poztrácenými rukavicemi, šálami a čepicemi,“ vypočítává Hánová. Někdy se ale věci ztrácejí plánovitě, to když si děti chtějí udělat ze spolužáka legraci a něco mu schovají. „To pak nacházím třeba úplně nové boty pohozené v koši,“ povzdechne si Štěpánka Hánová.

Suverénně nejvíc se ale za školní rok nashromáždí bezprizorního šatstva na tělocvik. „Když se děti převlékají na tělocvik, stává se pravidlem, že v šatně po nich něco zůstane – tu ponožka, tričko nebo tepláky. Učitelé pak pošlou žáky, aby obešli všechny třídy a zeptali se, jestli někdo svršek nepostrádá. Ke ztracenému oblečení se ale většinou nikdo nepřihlásí,“ líčí Hánová. Opuštěné, mnohdy téměř nové ošacení se tak hromadí a uklízečku čeká na konci každého školního roku likvidace oblečení.

Opuštěné oblečení putuje do charity

„Přišlo mi, že je škoda, aby se šatstvo, které by se ještě dalo nosit, jen tak vyhodilo do popelnice. Proto jsem ho začala dávat do charity, kde se dostane k lidem, kteří ho ještě rádi unosí,“ dělí se o svůj nápad Hánová. Na rozdíl od dětí musejí uklízečky do školy i o prázdninách. „V létě si vybíráme dovolenou, ale kromě toho musíme stihnout i generální úklid, který nám zabere čtyři týdny,“ prozrazuje Hánová.

O velkém úklidu se ve škole vycídí a pečlivě vymete každý kout. Prach se utírá ze skříní, obrazů i hodin. Důkladně se uklízejí třídy, kabinety i kanceláře.
„Myjeme dveře, parapety či šatní skříňky,“ pokračuje ve výčtu Hánová. Všechno se musí jen blýskat, aby děti prvního září nastoupily do školy jako do čisté klícky.

Kapitolu samu pro sebe představují okna, která se myjí také o prázdninách, a to hned dvakrát. „O jarním volnu je vypucujeme pouze zevnitř, protože mnohdy bývá ještě mráz, takže se zvenku čistit nedají,“ vysvětluje Hánová.

Velké přání:Nová okna

Důkladnější očista přichází na řadu vždy o již zmiňovaném letním generálním úklidu. „To je rozšroubujeme a pořádně vyčistíme od rámů až po skla,“ doplňuje Štěpánka Hánová. Tato prázdninová rutina má ale jeden háček – okna už nepatří k nejnovějším a jejich cídění dá uklízečkám zabrat.
A tu Štěpánku Hánovou napadá její druhé pracovní přání. „Kdyby se stará dřevěná okna podařilo vyměnit za nová, plastová, to by se nám s holkama uklízelo jedna báseň,“ uzavírá Hánová.