Saddám Husajn mě držel za nohu, vzpomíná Samarraie

S pětašedesátiletým rodilým Iráčanem Mohammedem Yousefem Al Samarraiem jsme si povídali třeba i o tom, proč jej Saddám Husajn držel za nohu.

Jakým řízením osudu jste se vlastně do Pelhřimova dostal?
Až do roku 1982 jsem studoval v Praze, pak jsem se ale musel vrátit zpátky do Iráku. Cestou přes Turecko jsem ztratil veškeré dokumenty o tom, že jsem vystudoval, doma jsem musel narukovat do íránské války. Pak jsem trochu podnikal, také jsem pracoval v Dubaji. Když ale propukla válka, musel jsem se rozhodnout, kam půjdu. Jestli do Iráku, nebo do Česka, které bylo už z dřívějška mým druhým domovem. Za mého mládí jsem tu prožil nejkrásnější roky. Tak jsem tady.

Jaké to bylo, začínat znovu?
Problém spočíval v tom, že jsem ztratil veškeré kontakty. Dodnes nemám jediné telefonní číslo na mé kamarády, Byl bych jedině rád, kdyby mě někdo poznal a ozval se mi. Naštěstí mi pomohl internet, jehož prostřednictvím jsem se seznámil s hodnou ženou, která mě sem, do Pelhřimova, pozvala. Padli jsme si do oka, v roce 2005 jsme se vzali. Trvalý pobyt jsem tu dostal rok poté, přesně v den mých šedesátých narozenin.

Před čtyřiceti roky jste sem přicestoval kvůli studiu. Vzpomínáte si ještě na tu dobu?
Dostal jsem tady v roce 1974 stipendium. Do té doby jsem pracoval v Iráku jako novinář, dostal jsem tenkrát přednost. Každý začátek je těžký. Celý první rok jsem strávil na internátě v Zahrádkách u České Lípy, kde se cizinci učili český jazyk. Také jsem si musel zvyknout na spoustu odlišností. My třeba vůbec nejíme vepřové maso, v jídelně přitom bylo takřka na denním pořádku. Většinou se ale našla nějaká spolužákyně z Indie, tam zase neznají maso hovězí. Takže jsme si často měnili talíře.

Nedělal vám problém rozdíl mezi českou a iráckou mentalitou?
V tomhle jsem si zvykl velice rychle. Morálně jsme na tom skoro stejně. V Iráku stejně jako tady vesměs žijí slušní lidé. Respektujeme druhé, jsme milující národ. Češi jsou navíc mírumilovní, nikdy nikoho neokupovali, to spíše naopak.

Jako fotoreportér jste zajisté potkal řadu zajímavých lidí. Můžete zmínit alespoň některé?
Irácká tisková agentura, u níž jsem pracoval, byla vládní agentura. Fotil jsem tedy prezidenty a další významné činitele, jezdil jsem s delegacemi do zahraničí. Přítomen jsem byl třeba ale i popravám. Na to pochopitelně nevzpomínám rád. Zajímavé ale bylo setkání se Saddámem Husajnem. Tenkrát ještě nebyl prezidentem, nýbrž jeho pobočník. V jeho kanceláři jsem strávil spoustu hodin. Pamatuji, jak jsem v roce 1969 fotil balkonovou scénu, kdy tehdejší prezident al-Bakir promlouval ke shromáždění lidí. Chtěl jsem, aby na snímku byl prezident i lidé pod ním, stoupl jsem si tedy na balkonovou římsu. Najednou cítím, že mě někdo drží za nohu. Tak se podívám pod sebe a on tam Saddám Husajn. Jistil mě, abych nespadl. Na něho ale mám vzpomínek více.

Povídejte.
Asi v roce 1980, to už byl prezidentem, jsem byl coby student v Praze požádán, abych dělal Saddámovi průvodce při jeho soukromě dovolené v Česku. Bydleli tenkrát u Prašné brány. Chtěli někam do parku na piknik, tak jsem je vzal do Šárky. Museli ale urychleně odjet do Iráku. Začala válka s Íránem.

Co ale s odstupem času říkáte na koloběh bouřlivých iráckých událostí, Husajnův konec nevyjímaje?
Víte, to je velká otázka. Míchají se tam mezinárodní vztahy. Je potřeba si přiznat, že světu dnes vládne Amerika. Irák je zemí první civilizace, každý přece musí znát bájné město Ur. Všichni usilují o to, zabrat si Irák pro sebe. Je to mimořádně úrodná, velká země. A co nyní hraje roli největší, máme velké ropné zásoby. To je pravý důvod, proč tam Američané jsou. Žádné zbraně hromadného ničení, o kterých mluvili, se přece nenašly. To byla jen záminka. Samozřejmě neříkám, že Saddám nebyl špatný člověk, ale Američany k nám nikdo nepozval. To jsme si měli vyřešit sami.

A jak hodnotíte česko–irácké vztahy?
Ty byly vždy dobré. Zejména obchod dlouho vzkvétal. První cukr se k nám odsud vyvážel již v padesátých letech minulého století. V roce 1962 se k nám oficiálně dostala i první škodovka, měl ji prezident. S ní to ale bylo špatné. Nebyla přizpůsobená horkému iráckému počasí. Moc toho tam nenajezdila, získala špatné jméno, jehož se nezbavila dodnes. Škoda.

V Pelhřimově žijete pět let. Jste tady spokojený?
Nedivím se, že kdejaký rodák chce žít tady. Všechno je tu hezky po ruce, přitom tu panuje klid. Žít v Praze, kde jsem nebyl už hezky dlouho, tam by to bylo složitější.

Plánujete už v Česku zůstat?
Rozhodně ano, už jej považuji za svoji vlast. Dokonce jsem požádal o udělení státního občanství. Jenom řeším takový osobní problém, totiž nárok na důchod. Pracoval jsem sedm roků v irácké tiskové agentuře, dalších sedm v Dubaji, tady už je to pět let. Dohromady to dává skoro dvacet let, jenže české úřady mi nechtějí roky odpracované v zahraničí uznat, takže teď přemítám, co s tím.

Jedna věc je ale zvláštní. Přestože máte několik vysokoškolských diplomů a jste zkušeným žurnalistou, nyní pracujete jako dělník. Neponižuje vás to trochu?
To ani omylem. Já jsem pracovitý člověk. Můj bratr měl obchod s fotografickým materiálem, já jsem mu v něm pomáhal už od svých deseti let. Nebo jsem také vodil loutky v tehdy ještě černobílé bagdádské televizi. I nyní v humpolecké továrně jsem spokojený. Asi i proto, že se nestraním žádné práce, je můj život mnohem pestřejší.

Z pohledu obyčejného člověka každopádně byla nejzajímavější vaše reportérská éra. Prolistujete si také občas staré fotky?
Právě, že to nejde. Přišel jsem úplně o všechny fotky, když jsem se vracel v únoru roku 1983 do Iráku. Jel jsem autem přes Turecko, po cestě ale postihly můj vůz potíže. Musel jsem se od karavanu vzdálit, když jsem se vrátil, veškeré věci z něho byly pryč. Nejvíce mě mrzí kufr, v němž jsem měl kromě dokumentů i celý fotoarchív. To mě ohromně zasáhlo, dodnes si vyčítám, že jsem si ten kufr nevzal s sebou. Ale život jde dál.