Alespoň to předpokládají pořadatelé výstavy Něco židovského Katarina Holländer a Michal Arend.

Formou jednodenní výstavy chtějí příští rok v listopadu poskládat dohromady střípky vzpomínek na společné soužití židovského a nežidovského obyvatelstva. Jaké věci do expozice patří, však žádná pozvánka neprozradí. Škála exponátů je neomezená.

„I člověk, který na první dojem nemá s ničím židovským zkušenost, často může něčím přispět. Stačí se jen trochu zamyslet nebo zavzpomínat na příhody rodičů či prarodičů. Příprava výstavy je vždy velmi napínavá, protože do poslední chvíle netušíme, jak rozsáhlou sbírku zajímavostí nashromáždíme,“ svěřila se s předchozími zkušenostmi kunsthistorička Katarina Holländer.

Kulaté výročí

Podobné výstavy už organizovala v jiných zemích. Počet exponátů – doplněných o vysvětlení jejich souvislosti se židovstvím – pokaždé podle jejích slov překročil stovku. Až na jednu výjimku se výstavy konaly ve městech podstatně větších než Černovice, jenže v malém městečku nedaleko Tábora je netradiční výstava součástí něčeho většího, oslavy desátého výročí židovského památníku, jež připadá právě na listopad roku 2012.

Upomínka na osudy Židů s vazbou na Černovice vznikla díky Michalu Arendovi a sochaři Michaelu Deimlovi. Už i pětileté výročí památníku si v Černovicích připomínali. „Konal se tu koncert s ukázkami z děl skladatelů, kteří zahynuli v koncentračním táboře. Rádi bychom každých pět let něco uspořádali, ale nesmí jít jen o umělé udržování vzpomínek na židovskou komunitu, která tu už ani není zastoupena,“ mluvil o svých úmyslech Michal Arend.

Památník není jeho jedinou zásluhou. Nebýt něj, židovský hřbitov v Černovicích, kde má sám pochované tři příbuzné, by dál pustl a zarůstal, jako tomu bylo ještě v devadesátých letech. Po válce už se totiž do Černovic žádný z přeživších Židů nevrátil, aby se o něj mohl starat. „Možná si to ani Michal sám nepřipouští, ale vlastně svou péčí o zachování zdejšího hřbitova následuje židovskou tradici. Podle ní se hřbitovy staví na věčnost a nikdy by neměly zaniknout,“ přiblížila náboženské zvyklosti kunsthistorička.

Dohromady s jedenašedesátiletým sociologem Michalem Arendem svedla tuto bratislavskou rodačku žijící odmalička ve švýcarském Curychu právě výstava, která v německém jazykovém prostředí nese jméno Ein gewisses jüdisches Etwas. „S bývalou ženou jsme založili česko-slovenskou skupinu s úmyslem vzdělávat se v židovských tradicích. Našeho setkání se zúčastnili i rodiče Katariny. Později jsme s přítelkyní dostali pozvánku na její výstavu,“ vyprávěl Michal Arend o jejich seznámení.

Nápad uspořádat v rámci oslav kulatého výročí v Černovicích výstavu byl na spadnutí. Kromě prohlídky „něčeho židovského“ se obyvatelé městečka mohou v listopadu 2012 těšit i na tancovačku v černovické Sokolovně, na jejíž organizaci se podílí Arendův syn Adam.

Dominika Dufková