Ostravský rodák má dnes v lidmaňském bytě spoustu předmětů pocházejících z vyklízených půd starých domů. Tam se skrývaly hotové poklady. Hmoždíře, sklenice, porcelánové korbely, malované nádobí.

Za kilogram sběru dostali po nálepce

Svoji sběratelskou „dráhu“ ale začal podobně jako řada jeho tehdejších vrstevníků. Sháněl se po zápalkových nálepkách. „Ve sběrně starého papíru jsme dostávali za každý kilogram po nálepce,“ vzpomíná šestapadesátiletý Fojtík s tím, že poté nastoupily známky, všeobecně nejoblíbenější sběratelská vášeň.

Filatelie jej však paradoxně minula. „Známek je moc, kupovat je podle jednotlivých odchylek, to mě nikdy nebralo. To jsem byl spíše na odznaky,“ ukazuje na krabičky plné pichlavých podnikových, stranických a jiných odznáčků.

Dále sbíral i Jánského čestné plakety. Ne snad, že by sám byl pečený vařený na tranfuzní stanici. Medaile mu věnovali vysloužilí dárci krve.
Se jménem Fojtík si řada lidí spojuje i sběratelství pivních etiket, jichž nastřádal na sedm tisíc. Dokonce měl zjara v pelhřimovském muzeu výstavu.

Takzvaná muchovka by zaplatila nový vůz

Mnohem cennější, a to obrazně i doslova, však je jeho kolekce československých bankovek i mincí. Album začíná vpodstatě ještě rozpadem rakousko–uherské monarchie. Svým způsobem mapuje dějiny našeho národa.

Ty nejstarší kousky pamatují ještě Habsburka, jenom jsou opatřené přelepkami, to aby se vědělo, že za tohle se nakupovalo už v samostatném Československu.

Pak nastoupila doba vlastních platidel, nejprve takzvaných státovek ve velikosti dnešní jízdenky na metro. Vzápětí se ale staly peníze skutečným uměleckým dílem.

To když jejich tvůrci začali používat motivy maleb Alfonse Muchy. Rudolf Fojtík ale nemá originální „muchovku“ ani jednu. Jen samé kopie. Na takový peníz by neměl peníze.

„Jedna taková pětitisícová bankovka momentálně stojí klidně i přes čtyři sta tisíc korun,“ poznamenává sběratel, který většinu své bohaté kolekce sehnal po burzách. Stal se i členem pražského klubu sběratelů papírových platidel.

Pokračujeme v listování napěchovaným albem. Je v něm i spousta bankovek označených dírkovaným nápisem Specimen. Znamená to, že tyto peníze vydala banka čistě pro sběratelské účely. Nechají se proto koupit v nižší nominální hodnotě. Kupříkladu stará pětistovka za čtyři stovky a podobně.

Zároveň se dozvídáme, že numismatika je vcelku věda. Že její stoupenci hledí i na kvalitu bankovek, na přelomené růžky či trhlinky. Čím zachovalejší bankovka je, tím vyšší cenu má. I proto má Rudolf Fojtík všechny své kousky pečlivě vsazené do úhledného celofánu. „Ruce každého člověka jsou vlhké. A pot nedělá penězům dobře,“ odůvodňuje svoji starostlivost.

Jmění se zakládalo do knížek na půdě

Spousta jeho bankovek má svůj příběh. Třeba jedna tisícikoruna z roku 1925 ležela na půdě založená v knize.

Nutno dodat, že tato raně prvorepubliková tisícovka, která již byla opatřena vodoznakem, měla tenkrát mnohonásobně vyšší hodnotu než dneska. Tu nenosíval v peněžence jen tak kdekdo.

O to více překvapí skutečnost, že ji ten kdosi použil jako knižní záložku. „Lidé bývali různí. Třeba si ji chtěli schovat na památku,“ usmívá se nad pěknou bankovkou Fojtík.

Stačí dalších pár otočení stránek „penězoalba“ a je tu období okupace. Období pro národ nelítostné až kruté, pro dnešní sběratele však krajně zajímavé.

Vlastní měnu mělo i terezínské ghetto

Protektorát používal vlastní platidla. Nejdříve se jednoduše orazily ty naše, československé, posléze si začala Říše vydávat oběživo vlastní, opatřené německým nápisem Protektorát Čechy a Morava.

Ti pozornější si povšimnou zajímavého detailu. Totiž, dívčí tváře, která zdobila tehdejší padesátikorunu. Tentýž obličej dříve vynikal i na českém platidle. Němcům se dívka zřejmě natolik zalíbila, že si ji pro svůj motiv vypůjčili.

Vlastní měnu s výmluvnou šesticípou hvězdou tenkrát mělo i terezínské ghetto. Nechybí ani osvobozenecké vojenské peníze.

To už Rudolf Fojtík vytahuje sbírku mincí a ukazuje na zašlé „flíčky“, takzvané protektorátní mince. „Protože válka spotřebovala skoro všechen kov, mince Němci razili ze zinku, který hrozně rychle podléhá zkáze. Kdo je má, musí si je nechat odborně vyčistit a nakonzervovat,“ vysvětluje znalec.

To už padá zrak na první socialistické mince. O jedné koluje mezi sběrateli průpovídka. „Jestlipak víte, proč ta žena na minci má tak útlá prsa? To aby vlezla do automatu na jízdenky,“ přidává Fojtík k dobru anekdotu.

Vracíme se zpátky ke sbírce papírových platidel. Vyjímají se tam i bankovky samostatného slovenského státu. To když bratři Češi upadli do protektorátu.

V roce 1945 se nicméně zrodila londýnská emise peněz pro osvobozené Československo. Z bankovek se posléze usmívají Štefánik, Masaryk, a, světe, div se, potřetí také ona prvorepubliková slečna, která učarovala i okupantům. Následující socialistické peníze se už ze sběratelského pohledu shání dobře. Jednak si je národ tisknul sám, hlavně ale platí pravidlo, že čím mladší bankovka, tím větší šance na její dopátrání vzniká.

Třeba taková stokoruna byla v oběhu celých třicet let, skončila až po sametové revoluci. Tehdejší peníze ale podléhají i řadě faktických připomínek. „Například tvář Žižky na modré dvacetikoruně vypadá z jedné poloviny jako Palach a ze druhé jako Pilarová. Když dvacku otočíme, muž nesoucí monstranci má obě ruce levé, kůň nikdy nemůže vykročit vpřed stejnýma nohama, to by přece spadl. A děda uzavírající procesí má tři nohy,“ ukazuje pobaveně Fojtík na legendární modravou dvacetikorunu.

Omluvou tvůrcům budiž skutečnost, že předloha, kterou je obraz v pražské kapli, vypadá navlas stejně.

Kdo zaváhá, nemá nejcennější bony

Kdo tenkrát zatoužil po nějakém extra zboží, nezbylo mu, než vydat se k nároží za šmelináři pro takzvané Tuzexové poukázky neboli bony „za tři pade“. Za padesátihaléřový lísteček byla velká čokoláda s dnes důvěrně známou fialovou krávou. Největší poukázka zněla na 75,50 koruny.

„Ta je ale doopravdy vzácná. Jen jednou jsem ji držel v ruce na jakési burze. Nekoupil jsem, a to jsem zaváhal,“ lituje sběratel. Dostáváme se k revolučnímu údobí. I k němu se poněkud překvapivě vztahuje jeden sběratelský unikát. Jsou jím sytě zelené stokoruny s motivem Klementa Gottwalda. Ty kolovaly v peněženkách pouhopouhé tři měsíce.

Pak jsou tu nikdy nevydané bankovky. „Jedná se o předtištěné, ale zamítnuté návrhy. Občas se stane, že je Česká národní banka rozprodává. To ale vyžaduje být ve správnou chvíli na správném místě,“ dodává Fojtík, který již má založenou čerstvě vyřazenou padesátikorunu a dokonce i soudobé oběživo.

Peníze patří jedině do bezpečí banky

To také v albu napevno zůstane. „Nevím, co by se muselo stát, abych s nimi zaplatil. Myslím, že to tak má každý sběratel,“ podotýká Fojtík.
Tak jako tak, skoro se chce až říci, že sbírat peníze může lézt do peněz.

„Není to pravidlem. Něco se sežene pod cenou, za něco by bylo klidně i auto,“ krčí rameny sběratel, který by vlastní bohatství nevyměnil za nic na světě.

A také si jej patřičně hlídá. Z trezoru táborské banky si jej vyzvedl jen kvůli našemu povídání. Hned poté jej vrátil zpátky. Jistota je jistota.
Sečteno a podtrženo, Rudolf Fojtík nemá jen tak nějakého koníčka. Je to pořádný kůň. Kromě povolání mu věnuje vlastně veškerý svůj volný čas. „Jediné, co stíhám, je udělat s tím vším doma nepořádek. Ještě, že mám tolerantní manželku,“ usmívá se šestapadesátiletý sběratel Rudolf Fojtík.

Když pivní etikety, tak všechny

Rudolf Fojtík vstoupil v Pelhřimově do povědomí především jako sběratel pivních etiket. Také, aby ne, hlavní sál zdejšího Muzea Vysočiny patřil zkraje roku jeho výstavě pivních etiket a všeho, co se k tomuto moku jenom váže.

Fojtík se před čtyřmi roky vrhl do shánění etiket. Dnes má pohromadě odhadem sedm tisíc pivních etiket, tácků a korunek. Z vysočinského pivovarnictví není snad jediná etiketa, kterou by nevlastnil. Pokud se týká pelhřimovského Poutníka, od pivovarníků dostal dokonce i navržené, ale nepoužité štítky.

Dějiny pivovarů zná do puntíku. Zároveň se stal členem táborského pivního Klubu Parkán, tedy spolku, který vydává časopis Svět piva. Článek o Fojtíkově výstavě byl otištěný i v něm.

Rudolf Fojtík
– 56 let, pochází z Ostravy, dnes bydlí v Lidmani na Pelhřimovsku
– sběratelstvím se zabývá již odmala, začal s nálepkami od zápalek
– jeho rozsáhlé portfolio pojímá mimo jiné pivní etikety a vše se zlatavým mokem spojené, staré bankovky a mince, památeční keramiku
– nikdy nesbíral známky
– zjara uspořádal rozsáhlou výstavu pivních etiket v pelhřimovském muzeu
– pracuje v pelhřimovské nemocnici