Hlavním důvodem, proč nenavštívit Guatemalu, je nebezpečí, které přitom hrozí. Tak zhruba vypadalo moje povědomí o této malé středoamerické zemi, než jsem se do ní s tátou vydala.

Mayské stavby stojí určitě za zhlédnutí, případně i shlédnutí, protože desítky metrů vysoké pyramidy nabízejí neobvyklý pohled na vrcholky stromů okolní džungle.

Krásnou vyhlídku doprovází strašlivý řev vřešťanů nahánějící strach. Jen to vedro, které v Guatemale celoročně panuje, ať už je období sucha nebo dešťů, prohlídky dávno opuštěných měst znepříjemňuje.

Lepší je se schovat do stínu trhů, které se jednou dvakrát do týdne konají v každém městečku, a poznávat mayskou kulturu skrz její přežitky v životě potomků původních obyvatel.

Jak pozůstatky starých jazyků, tak i náboženství se však hledají obtížně. Postarali se o to španělští conquistadoři. Naštěstí ne vždy byli jejich misionáři tak důslední, aby trestali přizpůsobování křesťanství k obrazu mayskému. Z toho důvodu napříkad chová Panna Marie z kostela v Santiagu Atitlan místo jediného božího syna dvojčata z mayské mytologie.

I způsob víry indiánských obyvatel Guatemaly se liší. Víc ji prožívají a v žádné místnosti si neodpustí nějaký ten obrázek s citátem z bible. Nepřekvapí proto, že na vyhlídce na vrcholu sopky někdo do dřeva umístil kromě svého podpisu nápis „Ježíš tě miluje“.

Tito zbožní lidé i jejich spoluobčané z velkých měst, kteří ve své víře už trochu polevili, jsou na naše poměry neuvěřitelně milí a laskaví.
Ti chudší si sice za pomoc možná řeknou pár quetzálků za odměnu, ale to na jejich povaze nic nemění.

I přes neexistenci jízdních řádů se neznalý turista vůbec nemusí bát, že při přejíždění mezi městy nastoupí do špatného autobusu.
Jakmile totiž zabloudí na místo používané, i když jinak oficiálně neoznačené jako autobusová zastávka, seběhnou se k němu Guatemalci vyptávající se, kam jede. Pokud se jim svěří do péče, má jistotu, že ho ochotní indiáni vždy posadí do správného „colectiva“, jak se tu říká hromadné dopravě.

Náročné cestování zpříjemní dobroty

Ocitne se buď ve starém autobuse, většinou vysloužilém americkém bez dveří, nebo mikrobusu, který se lépe šplhá po horských cestách.
Všude kolem sebe má lidi. I když je jich podstatně víc než sedadel, nikdo nestojí. Všichni si nějak sednou, nepříliš vzrostlí Guatemalci celkem komfortně, zato dlouhonohý Evropan dost nepohodlně.

S rozpočítáváním peněz za ujeté kilometry se tu nikdo nezdržuje, všichni platí stejně, pokud rozdíl v trase nečiní desítky kilometrů. Cestování autobusy po Guatemale je prostě zážitek.

Chce to zvyknout si na výpary ze starých aut, které zemi hodně znečišťují, ale jízdy mají i příjemnou stránku. Pravidelný přísun jídla.
Na každé zastávce nastoupí prodejci hotových domácích jídel, to znamená rýže, tortilly a něco k tomu. Třeba smažené kuře, karbanátek či bramborovo-zeleninová placka. Sladkou tečku zajistí lákavě vypadající slaďoučké šťavnaté ovoce nakrájené na kousky tak akorát do ruky.

Po ochutnání uslyší cestující „Agua, hay aguas“, výzvu, aby si dali něco k pití. Guatemalec neomylně sáhne po Coca-cole, což možná přispívá k jejich plnějším postavám. Ekologicky smýšlejícímu člověku pak jen mírně pokazí chuť, když kolem něj z okénka vylétne PET láhev i plastový tácek, co vyhodil cestující před ním. Odpadky a vyhublí pejskové prohledávající je, protože si potravu většinou musí zajistit sami, to jsou jediná negativa, se kterými je těžké se smířit.

Pokud jde o nebezpečí, slibované nejrůznějšími cestovatelskými weby, dodržovat zásadu do tmy doma se asi vyplatí, ale ulice jsou plné policistů nebo i vojáků, a ti si pořádek zajistí.

Turisté ze států jako Německo, Kanada, Itálie nebo Španělsko se do země s mayskou historií vydat nebojí. Ani jimi se to však na památných místech nehemží. Kouzlo Guatemaly zůstává stále neobjevené.

Nejčastěji bude Guatemalec cizince se světlou pletí ze zkušenosti považovat za potenciálního dárce dolaru. Z ruky do ruky ho od obyvatele Spojených států každý rád přijme, ale nápad zavést ho před lety jako měnu místní odměnili třídenní stávkou.

Američané si protest nevzali osobně a navštěvují zemi dál, a to dokonce pravidelně. Ke Guatemalcům i Evropanům se chovají přátelsky a rádi se pochlubí svou zcestovalostí.

„Odkud přesně z České republiky jste?“ zeptají se, protože už tudy alespoň projížděli. Zbytečná otázka. „Z Pelhřimova, ale to stejně nebudete znát.“ Krčí rameny. „Aha, my jsme z Chicaga.“

Autorka: Dominika Dufková