Tento smutný den si v pondělí připomněli také v Základní škole v Nové Cerekvi na Pelhřimovsku. Za oběti holocaustu, které přišly o život v plynových komorách, zapálila tryznu rodačka z nedalekých Černovic Marta Kottová.

Dnes dvaaosmdesátiletá žena prošla celkem čtyřmi koncentračními tábory. Jako jedna z mála přežila hrůzy holocaustu a o utrpení Židů a své vzpomínky se dělí s dětmi na základních školách ve všech koutech České republiky, kam jezdí na besedy.

„Děti často tvrdí, že je problematika holocaustu nezajímá. Ale je to proto, že učebnice dějepisu jim nabízejí málo informací, které bývají i zkreslené. Když si ale mohou poslechnout, co se za vlády Hitlera dělo, od člověka, který všechny ty hrůzy zažil, jejich zájem se vzbudí. A to je dobře. Jen tím, že si budeme zvěrstva, která se odehrávala za druhé světové války, neustále připomínat tak, jak se skutečně stala, zabráníme tomu, aby se hrůzná historie opakovala,“ říká dvaaosmdesátiletá pamětnice.

Při transportu do Terezína vám bylo dvanáct let. Co jste prožívala? Dá se to vůbec slovy popsat?

Máte pravdu, nedá. Pro to, co prožívá dvanáctiletá holčička, kterou odvezou pryč z domova do hrůzného prostředí, nejsou slova…

Z Terezína jste se dostala do dalších tří koncentračních táborů – Osvětimi, Gross - Rosenu a Mährensdorfu.

Ano. Víte, jak často říkám dětem na besedách, od dětství jsem ráda cestovala a první mi to splnil Hitler. A jednou mi na to nějaký chlapec řekl, že jsem si vybrala špatnou cestovku.

To je hodně ironické…

Ale bylo to tak, i když tu cestovku si nikdo dobrovolně nevybral. Vzpomínám si, že když do Terezína přijížděly transporty Židů z Holandska, tak si mysleli, že tam jedou do lázní, které si ještě sami zaplatili. Tenkrát jsme se jim smáli. Ale když to srovnám s Osvětimí, tak Terezín opravdu byly svým způsobem lázně.

Jak to?

V Terezíně jsme měli hlad, ale já dneska říkám, že to nebyl hlad, ale nedostatek. Dostávali jsme tam čtvrt kila chleba na den. V poledne navíc byla voda, které říkali polévka. A i v té „polévce“ jsme občas našli dvě tři brambory, a i když byly nahnilé, tak tam aspoň byly. V Osvětimi jsem chleba vůbec neviděla, opravdu nikdy. A když měla blokovka dobrou náladu a nekopla do sudu se šlichtou – to, čím nás tam krmili, se opravdu nedalo nazvat jídlem – tak na pět lidí připadala jedna plechová miska se šlichtou. Lžíce jsme samozřejmě neměli. Jenom jsme se nahnuli nad misku a jazykem jsme to doslova chlemtali jako dobytek. To bylo všechno… A v Mährensdorfu, kde jsme velmi tvrdě pracovali dvanáct až čtrnáct hodin denně, na každého z nás připadalo sedm deka chleba na den.

To je nepředstavitelné.

Ano, zvláště když si to srovnáte se čtvrtinou kilogramu chleba, který jsme každý dostávali v Terezíně. Takže už jistě chápete, proč pro mě byl Terezín lázněmi oproti dalším koncentrákům, kterými jsem prošla.

Z vaší rodiny, kterou nacisté odvlekli do Terezína, jste přežila jediná?

Ne, zachránil se ještě můj o šest let starší bratr Viktor. Byl jedním z šestatřiceti terezínských vězňů, kteří jeli pochovávat povražděné muže v Lidicích. Když se Terezínští vydávali do Lidic, bylo nařízeno, že musí být popraveni, aby po masakru nezůstali žádní svědkové. A mému bratrovi se podařilo utéct z pochodu smrti v Buchenwaldu, který měl životy nepohodlných svědků ukončit. Po válce pak bratr usvědčil všechny gestapáky, kteří tvrdili, že s vyhlazením Lidic neměli nic společného.

Když o nacistických zvěrstvech a všem, co jste prožila v koncentračních táborech, mluvíte se školáky, jak na to reagují?

Víte, děti jsou úžasné. Často tvrdí, že je problematika holocaustu nezajímá, ale není to pravda. To pouze učebnice dějepisu je nedokážou zaujmout. Najdou tam jen málo informací, které jsou často podané nezáživnou formou a občas bohužel i zkreslené. Když se ale setkají se mnou, s člověkem, který všechny ty nacistické hrůzy prožil, mohou se mě na cokoliv zeptat a já jim otevřeně odpovím na všechny jejich otázky, to v nich vzbudí zájem. Což je moc dobře, protože jen tím, že si budeme zvěrstva, která se odehrávala za druhé světové války, neustále připomínat tak, jak se skutečně stala, zabráníme tomu, aby se hrůzná historie opakovala.

Když jste ale v novocerekvické základní škole zapalovala tryznu za umučené Židy, všichni měli slzy na krajíčku až na pár dětí, které se usmívaly…

Vážně? To jsem si nevšimla. A jsem ráda, že jsem si toho nevšimla, protože to je nehoráznost. Pro mě to byla velmi vážná chvíle, vzpomněla jsem na všechny, kdo za holocaustu přišli o život a nejen onoho sedmého března. Myslela jsem hlavně na své rodiče, které jsem ztratila v Osvětimi. Nevím, kdy přesně šli do plynu, a o to je ta vzpomínka bolestnější.