Tak promlouvá jeden z mnoha sloganů rozvěšených po zdech Hostince Na Točilce, který si za svou dlouhou, legendární a stále trvající éru prohlédl nespočet hostů, kteří ve vedru i v zimě vždy dostali dobrý máz piva.

V širokém okolí snad není člověka, kterému by se při slově Točilka nevybavil svéráz, pohostinnost, osobití štamgasti a domácí prostředí hospody s historií tak bohatou, že by vydala na obsáhlou knihu. Minulostí objektu se zabývá Jan Machyán, který se do rodiny Bejčkovy přiženil a sám se na chodu hostince podílí.

Po Bílé hoře

„Zatím to není podloženo, ale vycházím ze setkání s historičkou, která hledala předky z doby pobělohorské v sousedních Lískách. S tou jsme se shodli na tom, že původní osídlení skutečně vzniklo v pobělohorské době, kdy držitelé nějakého přenosného bohatství utíkali sem na Vysočinu, například pod ochranu premonstrátů, a zakládali nové statky a dvory. Vznik Točilky jako takové se pravděpodobně datuje do této doby. Samotný název je odvozen od Ferdinanda Točila, který zde byl od roku 1690 až do roku 1720. Skoupil okolní pozemky, které k domu dodnes patří. Poté se objevuje jméno Straka. Pravděpodobně to byla dcera Točila, která se za Straku provdala. Strakovi zde byli od roku 1730 až do roku 1890, kdy vstupuje do hry Karel Dvořák tím, že si vzal dceru Strakových a s tou zde žil. Poměrně brzy ovdověl. Z manželství měl jediného syna Karla, který se v roce 1920 utopil v místním potoce,“ poodkryl dávnou minulost Machyán.

V té době se začala psát nejnovější historie Točilky, kdy Karel Dvořák, původní restauratér, si přivedl družku Annu Bejčkovou, která byla maminkou následného nejlegendárnějšího provozovatele Aloise Bejčka. Ti přišli v roce 1913. Hned v té době poslali tehdy třináctiletého Aloise do učení na číšníka. Nejdříve se učil v Polsku, pak se vracel po různých štacích přes celou Českou republiku až na hranice s Rakouskem a jeho poslední zastávkou byla pozice vrchního kasírčíšníka v jednom z vídeňských hotelů.

V roce 1934 zachvátil hospodu devastující požár. Zbytek původní zástavby ze 17. století tak musel být stržen i s velkou částí sklepení. Po požáru začal Dvořák znovu budovat svůj podnik, ale významně se zadlužil. V roce 1938 se tak hospoda ocitla v exekuci.

O tom se v té době dozvěděl zcestovalý, zkušený a bohatý Alois Bejček. Rozestavěný dům bez pozemku koupil zhruba za osmdesát tisíc korun. Krátce po návratu Aloise z Vídně jeho maminka zemřela a poté i její druh Karel Dvořák.

Doba rozkvětu podnikání u Želivky nepřála. K moci se v té době dostávali nacisté a provozovat hospodu za války bylo pasé. Otevřeno bylo zřídka– kdy a jenom tajně. V té době si vzal Alois Blaženku Svobodovou a do hospody neustále investoval. Po roce 1945 se mu na tři roky podařilo podnik rozjet. Chladný únor 1948 však nadlouho určil další osud hospody.

Dějiny hatily plány

Bejčkovi o svůj dům přišli. Komunisté jim nejdříve živnost zavřeli a v roce 1951 ji znovu otevřela Jednota. Bejčkovi se ocitli v nájmu. Tak to bylo až do roku 1978, kdy Bejčkovi Jednotě řekli dost, jsme tu v nájmu, tak nám udělejte střechu, topení a tak dále. Jednota jim objekt vrátila. Situace se obrátila a v nájmu byla rázem Jednota, ovšem za směšných 600 korun ročně. Současně Jednota začala zpětně tlačit na Bejčkovy, aby opravovali a kupovali uhlí na vytápění.

Vizi kvalitního podniku, kterou Bejčkovým okrájely dějinné okolnosti, do jisté míry tehdy kompenzovala řeka Želivka. Na jejích březích našly místo tábory ze všech koutů republiky. Dvě stě lidí v sále tak nebylo v letních měsících výjimkou.

Ústřední postavou veškeré zábavy byl lidský Alois, který zvukem svého saxofonu dolaďoval už tak veselou atmosféru. Byl výjimečným muzikantem, uměl výborně polsky nebo německy, což hojně využíval při návštěvách mezinárodního tábora slepců.

Alois Bejček (vpravo) byl hlavním strůjcem zábavy v dobách, kdy sál plnily až dvě stovky lidí. Byl skvělým hráčem na saxofon. Na snímku se štamgastem Krupkou z Lísek.

„Byl velmi pracovitý a se vším si uměl poradit. Ale tím, jak byl číšníkem, učil se všechno jako samouk. Byl pověstný tím, že si na cirkulárce neustále zkracoval prsty. Vždy když si uřízl další část, byl nešťastný z toho, že nebude moci hrát na saxofon. Místní zámečník mu tak přivařil na klapky kávové lžičky, aby mohl dál hrát,“ zavzpomínal s úsměvem Machyán.

Legendární byl také klub důchodců, jehož byl Alois členem. Nevinný klub byl v dobrém smyslu postrachem a pozdvižením okolí, obzvláště při pravidelných schůzích, ať už v Senožatech, nebo na Točilce. Saxofon zněl tehdy široko daleko.

Jádro lidí kolem Točilky se utvořilo z různých stran a širokého okolí díky velkému fluidu místa a díky Bejčkovým. Ti nikoho neodmítli. Když se mládež vracela časně ráno od muziky, vždy pro ně paní Bejčková připravila smažená vajíčka a bílou kávu, aby se posilnili na další cestu domů.

V době největší slávy hostince jezdil Aloisův syn Josef, který je dodnes výčepním, brzy ráno na motorce do práce. Alois otevřel hospodu prvním nedočkavcům už v šest ráno a v devět hodin už to v podniku hučelo jako v úlu. Poté, co se syn Josef vrátil z práce, mířil hned za pípu, za kterou obsluhoval až do ranních hodin. Komunita lidí od řeky, trampů, táborníků i Pražanů, kteří si užívali klidu v letních bytech nad výčepem, nalézala dlouhé roky azyl, který jim v jinak šedivých všedních dnech Točilka poskytovala.

Řádili i slepci

Na slepecké tábory se v údolí na cestě mezi Koberovicemi a Želivem dodnes vzpomíná v dobrém. Na břeh Želivky nad Lhoticemi přijížděli slepci už v červnu a nezřídka se zdrželi až do září. To i přesto, že později své tábory organizovali ilegálně. Ještě nyní se ve výčepu často vypráví historky o jejich návratech, kdy se škarpami táhl zástup nevidomých, kteří se zábavy rozhodně nebáli. „Jednou jim Povodí Vltavy strhlo lávku, po které se vraceli s tím, že by se mohlo stát neštěstí. Slepcům to zvlášt nevadilo a vraceli se přes Lhotický jez, což je někdy výkon i pro vidomé,“ připomněl jednu z historek Josef Bejček.

K hospodě vždy patřili psi

K Točilce vždy patřili psi. Velmi oblíbený byl Šíša, který pil s hosty kořalku a pivo. I přes svou neutěšenou životosprávu se dožil velmi požehnaného věku šestnácti let. Po Šíšovi převzal místo Ayk. Jeho hlavním zaměstnáním je předehřívání lavic příchozím hostům. Když se chce rozveselit, jde na dvůr k záchodům, počká, až někdo vykoná potřebu, vyjde ze dveří a Ayk mu skočí zezadu na záda.

Tábory, staří trampové i řada legendárních štamgastů jsou dnes již minulostí, kterou symbolicky uzavřela hladina přehrady. V kolektivní paměti lidí z regionu však tito lidé díky Točilce zůstávají nadále. Neznamená to ale, že by dění ve starém výčepu utichlo. O víkendech začíná Točilka opět hučet. Její kouzlo opět přitahuje lidi, kteří mají rádi autentičnost, a do napěchované místnosti se sjíždí lidé z širokého okolí. Stálí karbaníci u svého stolu hrají mariáš, pes Ayk nahřívá lavice a z malého okénka do kuchyně se line vůně kávy, kterou jako vzpruhu pro pivem opojené hosty připravuje paní Bejčková.

Genius loci zůstane

Vše nasvědčuje tomu, že podnik zůstane zachován pro další generace a genius loci se nevytratí. „Nechceme být těmi, kdo kontinuitu se sedmnáctým stoletím přeruší. Do budoucna plánujeme rekonstrukci, ale takovou, že nic z původního ducha Točilky nezmizí. Nebude to asi stále otevřená hospoda, ale o víkendech žít bude,“ řekl pro mnohé skvělou zprávu Jan Machyán. Točilka bude, a to je podstatné.