„Má to i praktický význam. Děti se tady za mnou staví, když jdou ze školy. Zeptají se, jak se teta má. Je to milé,“ vypráví usměvavá ředitelka.

Když jste se v létě ujala funkce, jaké cíle jste si vytkla?

V první řadě se snažím o to, aby tady panovala pohoda. Ta je důležitá na každém pracovišti a u nás o to více, že jsme dětským domovem. Jde o to, aby byly spokojené děti i naše vychovatelky, kterým nikdo neřekne jinak než tety. Nic víc ani není.

V čem spatřujete největší rozdíl oproti úloze učitelky na základní škole, jíž jste se věnovala dosud?

V první řadě to pro mě znamená velké rozšíření obzorů. Ve škole převažuje vzdělávací funkce, tady je to i o výchově, byť jen do určité míry. Děti si většinou přináší určité návyky ze své původní rodiny. My je můžeme pozměnit, poupravit. Tady se ale odkrývá větší možnost dětem se přiblížit, vcítit se do jejich myšlení. Ve školství tohle přece jen trochu pokulhává.

Blíží se Vánoce. Jaké budou ty senožatské?

Ani u nás nechybí tradiční besídka. Pro naše děti je to zároveň výborná možnost ukázat, co dovedou. A že toho umí hodně. Jsou vážně hrozně šikovné. Soutěží v tanci, sportují, zpívají, malují. Možná si to ani neuvědomujeme, ale ony mají úžasný záběr, jaký jim mohou běžně situované děti z rodin závidět. Ani já sama, než jsem sem nastoupila, jsem tohle netušila. Mám z nich radost.

Vaši svěřenci se údajně mají zúčastnit i pelhřimovské Zlaté neděle na radnici.

Je to tak, už teď se na své vystoupení připravují a těší. Věřím, že se jim to podaří, že se to dětské srdíčko otevře.

Mluvíme tu o Vánocích. Nejznamenají ale svátky pro některé zdejší děti také svým způsobem trauma?

Může se to tak zdát. Skutečnost je ale jiná. Ony dělají totéž, co je zvykem v rodinách. Společně s tetami pečou cukroví, zdobí celou budovu, těší se na Štědrý den. Pravda, těžko jim vidět do duše, některé mohou myslet na svoje rodiče, některým je to možná i trochu líto. Takovou tu pohodu si ale tady vytvoří také.

A co když se některému z dětí z vašeho domova doopravdy zasteskne po domově?

S tím jim můžeme pomoci jedině tím, že jim dáme najevo, jak moc je máme rádi. Spousta dětí potřebuje někoho, koho může obejmout, svěřit se mu. Od toho jsme všichni tady. A docela se nám osvědčily i návštěvy psychologa z pedagogické poradny. Jezdí k nám jednou za čtrnáct dnů. Překvapilo mě, jak se děti těší na to, že se mají komu vypovídat.

Senožatský domov ale v minulosti provázely útěky dětí. Přetrval tento nešvar? Lze mu zabránit?

Musím to zaklepat, v současné době se nám to nestává. Hodně ale záleží na tom, zda se v domově objeví dítě, které k tomuhle má sklony, případně pak nějaké psychické problémy, se kterými se odmítá svěřit. Pak se také může stát, že s sebou stáhne ještě někoho dalšího, a utečou. Tomu lze předejít těžko. Snažíme se ale ze všech sil, aby k tomu děti neměly žádný důvod.

Přikročme k veselejším otázkám. Z čeho máte naopak největší radost?

Je to v první řadě práce s dětmi sama o sobě. Mám velkou radost pokaždé, když se děti cestou ze školy zastaví tady u mě. Ty menší se přitulí, zeptají se, jak se teta má. Je to velice příjemné, roztomilé.

Stejně jako každý rodič chce, aby se jeho potomek něčemu věnoval, máte s vašimi chráněnci podobný záměr i vy?

V první řadě chci dodat jejich volnému času určitou náplň. Není důležité, čemu konkrétně se mají věnovat. Pokud někoho baví muzika, ať chodí hrát. Jestliže někdo rád sportuje, jsem ten poslední, kdo mu v tom bude bránit. Hlavně ať děti něco kloudného dělají. Pokud se to stane jejich celoživotním koníčkem, jedině dobře. Jenom nesmí dostat šanci nudit se. Myslím si ale, že příležitostí, jak se zabavit, mají dostatek.

A co samotní zaměstnanci? Ani ti nezlobí?

Rozhodně se sluší poděkovat úplně všem našim zaměstnancům. Nemusím připomínat, že platové podmínky v této sféře nejsou úplně z nejlepších, a tohle je nepřetržitý provoz. Oni ale, jak se říká, šlapou pořád na sto procent. I když to kolikrát není jednoduché, protože tu nemáme jen samé bezproblémové děti. Rodiče doma by kolikrát asi „vybouchli“, oni s nimi mají svatou trpělivost. Svým způsobem to asi ani neberou jako práci, a to se v konečném důsledku pokaždé pozná. Moc si jich za to vážím.