Tu stávkující pojmou za rukojmí nicnetušící motoristy, tam nevinné školáky. Anebo naštvou nešťastníky čekající na úřední úkon. A co je nejvtipnější, když pak všichni ti hrdinové svorně kráčejí křičet hesla jako „Chceme víc prachů, ber, kde ber“ před ministerský palác, devět z deseti má úbor ála Šeherezáda či brýle typu masařka přes celý obličej. To aby je náhodou někdo nepoznal. Kdyby se totiž začalo s proškrtáváním výplatnic či dokonce s propouštěním, co kdyby pak náhodou byli první na řadě!

Doktoři jsou úplně jiný příběh. Za svými nijak přehnanými nároky si stojí natolik skálopevně, že se nerozpakují uštědřit si padáka sami. Vlastně, pardon, ne sami, nýbrž společně. Tomuhle neříkám trucpodnik. Tomu říkám opravdová frajeřina.

Ani se jim není moc co divit. Oni sami nejlépe vědí, že peněz neteče do zdravotnictví sice nikoliv dostatek, ale ani úplně málo. Stejně jako to, za co všechno ve všech těch nemocnicích je a není možné utrácet, a kde pak ty zlaťáky proklatě chybí.

Především pelhřimovští pacienti by měli držet palce vrchnosti, ať přinejmenším pro tentokrát vezme zbytek rozumu do hrsti a začne konat. Ano, máme tu přenádhernou nemocnici. Tamní lékaři se ale dokázali sešikovat na znamení odporu tak statečně, že od března dost možná nebude v právem opěvovaném paláci odborníka, který by pofoukal trpícímu bolístku.

Těch pár doktorů, kteří arch nadepsaný „Děkujeme, odcházíme“ nepodepsali, stihne leda tak vyplnit denní výkazy. A leckteré zahoukání sanitky zavoní ozvěnou v podobě umíráčku. Nebude mít kdo zachraňovat. Jak hrozivá představa.
Doktorské revoltě fandím. Člověk, který se místo vděku a zastání dočká nezájmu, je schopen i zoufalých činů. Tohle se ale prostě nesmí stát.