V plné nahotě se to odhalilo i při čtvrtečním otevíracím ceremoniálu znovicírované pelhřimovské nemocnice. Což o to, sláva to byla velkolepá, kdo měl nohy, honem se tam utíkal ukázat. V děkovných proslovech tekly řeky jmen. Jedno jediné chybělo. A zrovna důležité. Patří nedlouho před dokončením opravy odvolanému řediteli Pavlu Hralovi.

Jaká to náhoda. Jasně, už je to několik pátků, co jsem vyskočil z bačkůrek značících naivní přesvědčení, že svět je spravedlivý. Dokonce pamatuji obřad zvaný poklepání na základní kámen téže špitálské budovy, který byl také jednou velkou manifestací. Jenom místo oranžových fáborů tenkrát všude vlála tmavě modrá.

Ano, upřímná pochvala všech zdravotníků zazněla. Byl to ale ředitel Hrala, kdo se bil za kýženou opravu nemocnice deset let. Byl to on, kdo za ni položil hlavu na špalek. Že katova sekera nakonec doopravdy zasvištěla vzduchem, je věc další. Ten člověk ale prostě měl stříhat pásku také. Věřím, že v nemocnici by mu nějaké nůžky rádi opatřili. Když přijde řeč na skutečné zásluhy, jdou přece ideologické, či osobní sváry stranou.

Přesněji řečeno, měly by. Jediným Čechem, jenž požívá nehynoucího vděku, tedy zůstává božský Zlatý skřivan Kája. To je proklatě málo. Kávu osladit o trochu víc bychom měli sobě navzájem mnohem častěji. Svým způsobem jedinečný je přece každý z nás.

michal.vitu@denik.cz