Dnes již bývalý ředitel si dlouho rozmýšlel, zda k rozhovoru o tomto významném milníku v pelhřimovském zdravotnictví svolí. „Jsem zastáncem toho, že když něco skončí, už se to má nechat být. V krajním případě na to jen krátce zavzpomínat,“ tvrdí pětapadesátiletý Hrala.

Co vás napadne, když projíždíte okolo nemocnice a pohlédnete na ten od základů přebudovaný dům?

Mám z toho radost, je to krásná stavba. Nejde ale jenom o ni. Předně je to místo, kde jsem měl možnost strávit nejkrásnějších deset let svého profesního, ale dost možná i osobního života. Vždyť jsem tam pobýval téměř denně včetně sobot a nedělí. A vlastně celých deset let trvalo vyvracet různé dohady, zda je pelhřimovská nemocnice životaschopná. Tímto se ji konečně podařilo stabilizovat. A to je moc dobře.

Můžete to upřesnit?

Celou dobu jsem se pohyboval v oblasti čísel, a ta hovoří jasně. Během dotyčných deseti let se podařilo zvednout výnosy z 281 milionů korun na 533 milionů. Rovněž bodová výkonnost stoupla z 230 milionů na 332 milionů. Podobně bychom se mohli bavit i o počtu zaměstnanců, jejich průměrném výdělku a dalších ukazatelích. Včetně veškerých rekonstrukcí se podařilo proinvestovat více než miliardu korun.

Zrovna oprava největší právě skončila. Co na ní bylo z vašeho pohledu nejsložitější?

Sluší se říci, že se vpodstatě jednalo o dvoufázovou modernizaci. Nejprve to byl nový pavilon akutní medicíny za 360 milionů korun, po něm přišla na řadu hlavní lůžková budova. Za životně důležitou považuji dohodu s primáři, vrchními sestrami ohledně uspořádání celého provozu, logistiky. Na ní nesou zásluhu hlavně primář Jaromír Pangrác s vedoucím technického odboru Tomášem Koubkem. Nemocnice kromě toho funguje jako nepřetržitý provoz. Zajistit alespoň provizorní podmínky nám také občas dalo docela slušně zabrat.

Nezapomněl jste na shánění peněz?

To je složité asi pro jakoukoliv investici. První etapu jsme financovali ještě pomocí státního rozpočtu, půl miliardy za opravu lůžkové budovy už plynulo z krajských peněz a z evropských fondů. V tomto případě bylo těžké přesvědčit představitele kraje, proč se vrhnout do modernizace právě naší nemocnice. Měli jsme výhodu v tom, že jsme byli poměrně slušně připraveni. Ani to ale nebylo jen tak. Třeba jenom projekt na hlavní lůžkovou budovu stál dvanáct milionů korun. Pokud by se to z jakéhokoliv důvodu neuskutečnilo, mohla nám je vládnoucí moc vytknout jako promrhané peníze.

Hodně se mluvilo o snížené výkonnosti i obložnosti nemocnice v čase opravy. Počítal jste s tím?

Samozřejmě, že jsem to vedl v patrnosti. Celých deset let jsem se zlobil na to, že systém jako takový je nastavený tak, že pacient je klientem nemocnice. Úplně se zapomíná na to, že pacient je v první řadě klientem příslušných pojišťoven, v našem případě především té největší, tedy VZP. Jestliže zavřete osmdesát lůžek na jeden jediný den, už nemáte šanci to dohnat. Finance dalšího roku se navíc odvíjejí od výkonnosti v roce předcházejícím. Všechny pojišťovny se k tomu postavily, jako by se jich to netýkalo. Nemocnice si ale nemůže vydělat na investici „do betonu“ ze zdravotního pojištění, na což jsem upozorňoval už před zahájením rekonstrukce. A měl jsem to i naprosto přesně zdokumentované.

I když je snadné být po bitvě generálem, udělal byste dnes něco jinak?

Pokud přihlédnu k tomu, jak ta budova dneska vypadá, nic zásadního bych neměnil. A stejně bych si počínal i ve způsobu řízení nemocnice.

Dneska už tyhle starosti tíží vašeho nástupce. Čím se ale zabýváte vy?

Nechalo by se říci, že bývalý ředitel nemocnice dnes sedí ve svých firmách a nedělá skoro nic (smích). Ne, vážně, je to tak, že zatímco jsem řediteloval, o podnikání se mi staral můj společník. A dělal to natolik zdatně, že firmy si počínají dobře, nepotřebují výraznější zásah. Takže především sedím ve své kanceláři a přemýšlím o tom, co budu dělat dále.