Se zarezlými odkazy druhé světové války se stále častěji setkávají lidé, kteří objevili nový koníček – detektor. Milan s ním zhruba rok občas brázdí pole a lesy v okrese. „Snažím se hledat mince a cokoliv zajímavého a cenného. Nejde ani tak o úlovek jako spíše o relax a procházku venku,“ řekl Milan, který si nepřál uvést příjmení. Ten si je vědom nezákonnosti svého koníčku.

Přesto jeho domácí vitrínu zdobí už několik „ostrých“. „Náboje už většinou výbuchem nehrozí, ale i tak si radši dávám pozor. Horší by to bylo s granátem,“ usmál se Milan a v ruce přitom obracel ostrý světelný náboj do samopalu sovětské výroby. „Prach uvnitř je zvlhlý, a je velmi malá pravděpodobnost, že by výbuch inicioval. Nebezpečné by bylo, kdyby někdo náboj hodil do ohně. Mohlo by to vybuchnout a střepiny by ho mohly vážně zranit,“ podotkl pyrotechnik Vítězslav Mička, který k mnoha případům na Pelhřimovsko vyjížděl.

Při otázkách na větší nálezy však expert zvážněl. „Trhavina je dělána tak, že nenavlhá a zůstává funkční. Mechanické ústrojí je zkorodované, a munice je tak při manipulaci velice náchylná k výbuchu. V podstatě je odjištěná,“ vysvětlil Mička.

„Z doslechu vím, že nějací lidé s detektorem granát nalezli, ale radši nikoho nevolali a znovu ho zahrabali,“ řekl Milan. To je podle Mičky ta nejhorší varianta. K nálezu se pak mohou dostat například děti. „I když si někdo není jistý tím, co našel, je daleko lepší pyrotechnika zavolat,“ zdůraznil Mička. Podle Mičky se při planém poplachu pyrotechnici nezlobí. Hlavní zásady při nálezu: Nemanipulovat, nezvedat, nepřenášet.

Hlavně ne k Rusům

Konec války na Pelhřimovsku je doménou knihovníka a dokumentátora Muzea Vysočiny v Pelhřimově Jana Tomáška. „V závěru války zde byla celá řada šarvátek Němců s partyzány. Kolem 9. a 10. května 1945 se dali Němci na hektický ústup. Potřebovali se dostat do amerického zajetí na západě. Vzhledem ke zkušenostem z východní fronty věděli, co by je v ruském zajetí potkalo,“ podotkl Tomášek.

Hlavní tah ústupu Němců vedl po silnici z Jihlavy přes Pelhřimov na Tábor. „Podél silnice se povalovala spousta munice a rozhodně není vyloučeno, že tam nějaká nezůstala, spíš to ale budou nábojnice,“ připustil Tomášek.

„Leskovice, Mich, Lejčkov, nádraží v Pelhřimově, Černovicko,“ vyjmenoval knihovník některé z mnoha míst, která byla svědky dramatického ústupu Němců. Pamětníci vzpomenou i silnici z Humpolce na Želiv. Například v Jiřicích se ještě dlouho po válce říkalo, že to má „ze škarpy“, čímž bylo míněno, že to našel u silnice po Němcích.

Někdy se i ověřené informace nepotvrdí. „Dlouho se mělo například za to, že rybník v Lejčkově je plný munice a radši se nečistil. Když na to přišlo, nenašlo se tam vůbec nic,“ uvedl příklad Tomášek.