„Komunismus nebo fašismus, obojí je stejně zločinná ideologie,“ říká bývalý vězeň. Vyrůstal v Praze. Jako kluk byl vychováván v duchu první republiky, tedy v úctě k vlasti, Masarykovi a později i k Benešovi.

Toho přišel spolu s dalšími studenty podpořit 25. února 1948, aby neabdikoval a neuvolnil místo Gottwaldovi. „Dostal jsem se jenom na začátek Nerudovky. Už to bylo obsazené gardami,“ vzpomíná Růžička na události, které na dlouho určily jeho osud.

Pak už to šlo rychle, stejně jako s tisíci dalšími. Nechvalně slavná vyšetřovna v Bartolomějské ulici, rozvracení republiky, Pankrác, Domažlice, Bory. Všude bytí, týrání a hlad. Mladý student obchodní akademie se rázem ocitl v těžkých žalářích. Na kousek nebe v malém okně hleděl s nadějí dva roky. „Měli jsme štěstí, že soudci ještě nebyli vyměnění. Někteří sami koukali, kde jsme se tam vzali,“ komentuje výši trestu jedenaosmdesátiletý pamětník.

Jen co o dvacet kilogramů lehčí Miroslav Růžička opustil brány borského kriminálu, už mu byli v patách estébáci. Chtěli, aby spolupracoval a udával. Nepovolil. „Byl jsem zavřený s tehdejší elitou národa. Ta mi rozum vytříbila,“ vysvětluje odhodlání pamětník.

Převýchova v táboře

Netrvalo dlouho a už se tísnil v jedné místnosti, opět v Bartolomějské, s šedesáti dalšími. Po týdnu jim komise bez rozsudku sdělila verdikt. Máte rok pracovního tábora na převýchovu, dozvěděl se Růžička. Když byl propuštěn, nemohl se vrátit do Prahy. Ta mu byla na deset let úředně zapovězena.
Co čert nechtěl, přišla vojna a Pomocné technické prapory také.

Humoreskní atmosféra Černých Baronů se rozhodně nekonala. „Byla to neskutečná buzerace a měli jsme toho plné zuby. K pétépákům chodili lidé bez rozdílu věku, takže se tam setkali třeba otec se synem,“ připomíná na svůj věk hodně energický muž. Navíc služba u PTP byla na dobu neurčitou.
Po šestileté anabázi ve vězeních, táborech a vojně se usadil v Táboře, který mu ve službě černého barona přirostl k srdci.

Zakoušel nelehký návrat do „normálního“ života jako stovky dalších politických vězňů. Nikdo mu nechtěl dát práci. Synovi bylo bráněno ve studiu a poslední domovní prohlídka se u Růžičků konala v pětasedmdesátém roce. Při vyprávění nikdo z žáků nedutal. Měli před sebou konkrétní příběh, konkrétní osud poznamenaný komunismem. Za 17. listopadem snad odteď děti z Hořepníka uvidí více než den volna.