Však také, jakmile odmoderovala páteční pelhřimovský apel proti chudobě, okamžitě vyrazila na tamní pouť.

Všude se o vás píše, že jste se narodila v Praze, na pódiu jste hrdě mluvila o Černovicích. Jak to tedy je?

Musím to uvést na pravou míru. Já osobně jsem se narodila v Praze. Veškeré moje kořeny ale sahají do Černovic, včetně mojí mámy, která se dokonce jako jedna z mála narodila přímo tam, protože ji už nestihli převézt do Pacova. Veškeré své příbuzenstvo mám tam a do třinácti let jsem se považovala za Černovičačku, a to opravdu těžce. Trávila jsem tam veškeré volno. To znamená tři, čtyři měsíce do roka. Každý návrat do Prahy jsem vnímala jako utrpení.

Zavzpomínejte tedy, jak Lejla Abbasová vyrůstala pod Svidníkem.

Byly to nádherné roky. Prožila jsem tady úplně to všechno „poprvé“. První lásky, brigády. Protože ale nade mnou držela dohled moje babička, která byla ženou polí a luk, bývalo to obzvláště peprné. Třeba jsme tři týdny sbírali borůvky. Pravidelně v šest hodin ráno se šlo pět kilometrů do lesa, poté pět nazpátek. Anebo jsme sbírali bylinky. Všechny ty třezalky, jitrocele, heřmánky, babička tím byla proslavená široko daleko. A když zrovna pršelo a holky Abbasovy se začaly radovat, že budou mít konečně volno, babička zjistila, že to je nejvhodnější doba na sběr pampeliškového kořene. Takže jsme vyfasovaly pláštěnky a rýče. Anebo jsme se v kravíně starali o telátka.

Nyní jste se vrátila kvůli moderování pořadu zaměřeného na vymýcení chudoby. Je to jen shoda okolností?

Náhoda to asi nebude. Mám nadační fond Asante Kenya, jehož pomocí se snažím řešit veškeré problémy, o kterých se tady dnes mluvilo. Musím říci, že většina lidí, kterým pomáhám, je pod onou hranicí třiadvaceti korun na den. Ti lidé kolikrát nemají co jíst. Třeba dva roky tam nezapršelo, pěstovat se nic nedalo. Nezbývalo jim tedy než se půl roku živit jenom mangem a pomeranči, občas to trochu naředili vařenou rýží. Celé je to o tom, že my tady si nedokážeme představit, co je to hlad. Neuvěřitelně plýtváme potravinami, a nejenom jimi.

Nechá se s tím něco dělat?

Člověk, který se sem vrátí po nějakém čase stráveném třeba v Keni, cítí potřebu zkusit to nějak změnit. Těžko s tím ale něco zmůžete. Je to znak konzumní společnosti. Každopádně je ale dobře, že se konají takovéhle akce, které na to všechno upozorňují. Zejména mladí lidé mají pádný důvod k zamyšlení. Věřím, že informace, které se k nim právě dostaly, alespoň na chvilku zastaví jejich dosavadní spotřební styl života.

Dobrá, podobné pořady ale pořád zůstávají především gestem. Věříte tomu, že se s extrémní chudobou ve světě doopravdy podaří pohnout?

Věřím tomu. Ruku na srdce, místem, kde se o to hraje, je fórum Organizace spojených národů.V okamžiku, kdy se západní civilizace začne zaobírat sama sebou, zároveň přestane přemýšlet nad rozvojovým světem. Což se také většinou děje. V momentě, kdy jste zahlceni vlastními problémy, vám je úplně jedno, jak se cítí lidé na opačném konci planety. I proto tenhle apel míří právě vůči předním světovým politikům.

A co v Čechách? Pozorujete v této otázce nějakou změnu?

Je to znát. Když jsem před deseti roky začínala s pomocí živořícím Afričanům, všichni si klepali na čelo s tím, že jsem se dočista zbláznila. Že proč by oni měli pomáhat nějakému černochovi někde na druhé straně zeměkoule. Dneska je adopce na dálku moderní záležitostí, přidávají se i další dobročinné akce. Ono to jde. Sice pomalu, ale jde to.

Nepřipadá vám ale, že charita se tady ve srovnání s jinými evropskými státy pořád moc nenosí?

Je to pravda, třeba oproti Australanům, kteří jsou v této věci nejlepší na světě, jsme pořád na začátku. Na druhou stranu je to pořád lepší než nedělat vůbec nic.

Určitě jste se do Afriky také sama vypravila. Co na ni říkáte?

Poprvé jsem byla shodou okolností v Keni před šestnácti roky, a úplně jsem se do té země zamilovala. Procestovali jsme ji jen tak, s báglem, díky čemuž jsme ji opravdu důkladně poznali. Asi po šesti letech jsem se tam vrátila a chvilinku tam i žila. Od té doby v Keni tak nějak funguji.

A na závěr, co vás v současnosti nejvíce zaměstnává?

V první řadě moderuji, to je to, co mě živí. Také jsme otevřeli v Nairobi internetovou kavárnu, děti se tam chodí zdarma učit. Už jsme měli první on–line spojení s brněnskými žáky, bylo to úžasné. No, a právě teď vyrážím do Černovic na pouť (smích).