Předchozí zdravice na náměstí ještě uplynula více než poklidně. Přítomní lidé ponechali právo zeptat se na cokoliv hlavy státu takřka netknuté. To pravé pozdvižení zato nastalo při autogramiádě v Poděbradově ulici.

Předlouhý zástup se vlnil k Vytopilovu knihkupectví právě až z náměstí. Ti z čela fronty si zálibně prohlíželi prezidentovo věnování, čekající na opačném konci jímala obava, zda se vůbec Klausova autogramu dočkají.

„Když už tu stojíme, byla by škoda, pokud bychom to nestihli. No, v nejhorším případě nám knihu podepíše alespoň pan Vytopil,“ zažertoval Petr Razima. Zatímco se prezident snažil vykoupit svým podpisem z obležení stovkami žadonících lidí, pelhřimovský knihkupec se jenom usmíval.

„Je to pro nás velká čest,“ pravil Jaromír Vytopil, který pořádal pro Václava Klause autogramiádu shodou okolností již podruhé. Nebyly to ale jenom příjemné starosti. „Volala k nám spousta lidí, zda bychom jim nemohli nechat knihu podepsat, že si pak pro ni přijdou. Museli jsme to odmítat,“ dodal knihkupec.

Jeden z důvodů byl prozaický, prezident si přál setkat se s žadateli osobně. A i když nebyl čas na dlouhé vyprávění, s každým alespoň slůvko, dvě prohodil.
A jak se jeho knižní tvorba prodává? Přestože patří Klaus mezi vcelku plodné autory, Viewegh nebo Tolkien se obávat nového konkurenta nemusí. „Tohle je trochu jiná, nemasová literatura, která neosloví úplně každého,“ podotkl Jaromír Vytopil.

Ten ale jedním dechem zdůraznil, že Rok sedmý, tedy prezidentův nejčerstvější počinek, šel v den jeho návštěvy doslova na dračku. Prostě, památka jako hrom, o kterou stál každý jeho obdivovatel.