Třiadvacetiletá studentka Gabriela Hunalová odvahu na indické putování našla a dnes toho nelituje. „Hned bych se tam vrátila zase,“ tvrdí slečna z Rynárce.

Proč to u vás vyhrála zrovna Indie?

Vymyslel to přítel. Už jednou v Indii byl, asi před třemi roky. Chtěl se tam vrátit hlavně kvůli tomu, že tam našel svůj duchovní vzor, který praktikuje jógu a meditace. Chtěl se s tím člověkem znovu setkat a něčemu se od něho přiučit. Tak jsem kývla. Už před Vánocemi jsme koupili letenky a vyrazili jsme.

Cíl jeho cesty byl jasný. Jaký byl ten váš?

Rozhodli jsme se, že prvních pět týdnů se společně trochu porozhlédneme po Indii, a Marek že tam pak zůstane dalších několik týdnů sám.

O téhle zemi se říká, že pro Evropana je to úplně jiný svět. Co vnímá rynárecké děvče, když se tam ocitne?

Před cestou jsem navštívila několik přednášek. Při promítání jsem říkala, že už nic nechci vidět, že to pro mě pak nebude žádné překvapení. Byla jsem ubezpečena, že o to nemusím mít strach. A taky, že ne. Hned jak jsme opustili klimatizované letiště, přistála obrovská facka. Čtyřicet stupňů ve stínu, špína, prach a miliarda lidí k tomu.

To musel být docela šok.

To byl. Vládne tam úplně jiná kultura. Navíc vzhledem k tomu, že se jedná o rozvojovou zemi, tam moc nefunguje ani základní infrastruktura. Zážitek sám o sobě je třeba už jenom cestování. Představte si čtyřproudou silnici plnou aut. A v tom mumraji se proplétají motorky, cyklisté i pěší, protože žádný přechod tam není. Rovněž s pravidly si tam nikdo hlavu neláme.

Čím jste jezdili nejčastěji?

Vyzkoušeli jsme téměř všechny druhy přepravy. Rozšířené jsou hlavně rikšy, ať už cyklo či moto. Jezdili jsme ale i metrem, mimo město pak autobusem. Zajímavé jsou i silnice. Třeba obdoba naší dálnice D1 se místy měnila v obyčejnou prašnou cestu.

Stihli jste navštívit všechno, co jste si předsevzali?

První tři dny jsme zůstali v Dillí, pak jsme se vydali na jih. Chtěli jsme vidět Taj Mahal, novodobý div světa. Dokonce jsme měli už z domova zakoupené elektronické jízdenky. Cestou na ranní vlak nás ale odchytili nějací pánové, že prý nemáme jízdenky potvrzené. Jelo se do nějaké kanceláře, kde se nás pak snažili přesvědčit, ať raději jedeme někam na sever. Tam jsme původně nechtěli, ale protože nám vlak pochopitelně ujel, sedli jsme na autobus a vyrazili právě tam.

Za co jste tedy Taj Mahal vyměnili?

Bylo to takové lázeňské městečko u jezera, na dovolenou tam jezdili i samotní Indové. Tam jsme si odpočinuli od toho velkoměstského mumraje. A toho jejich jídla.

Indická kuchyně vám nechutnala?

Když já nemám vůbec ráda ostrá jídla (smích).

Tak to jste se asi moc nenajedla.

Pořád jsem musela klást kuchařům na srdce, ať mi tam nedávají chilli ani tu jejich hrůzostrašně pálivou směs koření. Navíc tamní stravovací návyky jsou docela nezvyklé, ve městech se ale většinou našla i nějaká ta restaurace s evropskou kuchyní.

Shrňme si to. Cestování bylo o strach, zmeškali jste vlak na Taj Mahal, do toho to jídlo. To moc nevypadá jako vysněné prázdniny.

Ale mně se tam jinak líbilo! S odstupem času si říkám, že bych se tam klidně vrátila znovu. Navíc od pobytu ve zmíněném horském letovisku se to otočilo v náš prospěch. Vyrazili jsme si do národního parku na safari. Tygra jsme sice neviděli, ale stopy ano… Někde tam musel být. Pak jsme se přesunuli ještě kousek severněji, kde se nám nabídl jeden domorodec, že nás provede podhůřím Himálají. To bylo doopravdy hezké.

Poznali jste také tamní život?

Právě tento chlapík nás přivedl na návštěvu jeho rodiny. Bydlení na indickém venkově, to je hliněná chatička o jedné místnosti, bez elektřiny. Vařilo se tam na ohni, spalo se na zemi. Postel měli jedinou, spala v ní jeho manželka se třemi dětmi. Ale vypadalo to, že si tam žili šťastně. A pro hosty by se rozkrájeli. Při desetidenním horském výšlapu jsme přespávali u průvodcových příbuzných. Jeden jeho strejda měl obrovské pole s marihuanou, to bylo také docela vtipné.

A za duchovním učitelem vašeho přítele jste trefili?

Pobyli jsme ještě pár dní u posvátné řeky Gangy, navštívili jsme i její pramen. Odtamtud to bylo už jenom dvacet kilometrů do města, v němž bydlí ten Markův guru. Tam to bylo výborné. On měl svoji kuchařku, skvěle jsme se najedli, chodili jsme také na jógu. Právě ona proslavila tohle městečko, kvůli ní tam jezdili třeba i Beatles. A nakonec jsme stihli navštívit i ten Taj Mahal.

Přivezla jste si domů také něco na památku?

Vzhledem k tomu, jak levné tam všechno je, jsem si nakoupila spoustu suvenýrů. Nejcennější jsou ale zážitky. Jezdili jsme na slonech, nezapomenutelný byl pohled na pohoří plné sedmitisícovek. Taky mám vodu z Gangy jako památku na krásnou atmosféru tamních večerních obřadů, tancovalo se.

A kam vyrazíte příště?

Nejdříve musíme něco našetřit. Ačkoliv v Indii bylo všechno laciné, každý týden stál v přepočtu pět tisíc korun. Ale docela ráda bych se podívala do Ameriky, třeba poznat život nějakého indiánského kmene. To může být také docela zajímavá zkušenost.