Na tom by nic nezvyklého nebylo, snoubence je však devadesát let a její partner je o dvacet let mladší. Oba jsou klienty domova důchodců v Onšově na Pelhřimovsku.

„Jejich vztah trvá už skoro rok, stále se vodí za ruce a usmívají se na sebe, je to obdivuhodné,“ řekl ředitel domova Václav Jaroš. Jejich vztah popsal jako symbiózu dvou samotářů, kteří se vzájemně našli.

Josef Jindra pochází z Vraždových Lhotic na pomezí Benešovska a Pelhřimovska. Má pouze sestru, celý život žil sám, těžko si hledal přátele. Marie Kusalová původem z Prahy je prý naprostým opakem.

Byla zvyklá žít bohatým společenským životem, hrála v symfonickém orchestru, vyhledávala společnost v kavárnách, stále se maluje a pečuje o sebe. „U nás byla osamocená, protože místní babičky se šátkem na hlavě se neslučují s jejím životním stylem,“ uvedl Jaroš.

Oba se sblížili na akcích domova důchodců - při zábavách, tanci, výletech a zájezdech. „„Začali po sobě pokukovat, ona povídala a on jako vděčný posluchač poslouchal, pak se začali vodit za ruce. Poté požádali, zda by nemohli bydlet spolu, což jsme jim po poradě s rodinami umožnili,“ popsal Jaroš,“ popsal Jaroš.

Zanedlouho přišli s návrhem, že by se chtěli vzít. „Po další poradě s nimi a jejich rodinami jsme se dohodli na zásnubách jako nejpřijatelnější formě jejich vztahu,“ řekl Jaroš.

Oba senioři se na svůj velký den dlouho a pečlivě připravovali. Koupili si nové šaty a boty, pořídili si zásnubní prstýnky. Ty si po slavnostním obědě při krátkém obřadu předali. Pak se snoubenci přesunuli do Onšova. Špalírem a po červeném koberci prošli do místní hospůdky, kde se odehrála hlavní zásnubní oslava.

Kromě blahopřání dostali od ostatních babiček, dědečků a zaměstnanců domova jako dárek kávovou soupravu. Celý den si oba snoubenci užívali a jeho velkou část strávili na tanečním parketu. Snoubenci plánují jako zásnubní cestu výlet do Prahy.

„Svatby se v domovech důchodců občas konají. U nás je to poprvé a devadesátiletá snoubenka je docela výjimečná. V dnešní době, kdy panuje mezi lidmi hodně zla a nevraživosti a přitom se dva lidé na sklonku života najdou - to je přeci fantastické,“ uzavřel ředitel Jaroš.

Autor: Jaroslav Buček