Vězte, že se najde hned několik povolání, jejichž vykonavatelé jsou na tom v čase letních veder neporovnatelně hůře. Třeba takoví asfaltéři. Pokud okolo nich jen projedete, nejspíše si ničeho mimořádného nevšimnete. Pracanti v reflexních vestách ale čelí nepopsatelné výhni.

„Zrovna tuhle jsme to měřili. Pětatřicet stupňů shora, sto sedmdesát zdola,“ vypočítal Jiří Hurda, vedoucí čety, která žehlila černý koberec v novocerekvických ulicích.

Pětatřicet shora, sto sedmdesát zdola

Tím druhým údajem měl na mysli teplotu obalované směsi, kterou musí cestáři nasypat do finišeru a pak zahladit. Přestože hmota po zpracování přece jen zachladne, stále z ní sálá takové teplo, že před ním podrážky obyčejných bot dlouho neobstojí.

O mnoho pohodlnější to není ani ve speciálních asfaltérských botách, které tito lidé nazouvají. „Za hodinu je v nich úplně stejný hic jako v jakýchkoliv jiných pracovních botách,“ mávnul rukou Hurda. Cestáři se přitom vedru nevyhnou. Nemohou nastoupit na silnici ve tři hodiny ráno a poté pokračovat až hezky vpodvečer, kdy nejvyšší parno pomine. Musí se podřídit režimu obaloven.

Jedinou obranou proti horku zůstává dostatek tekutin. Směnu co směnu zasyčí v každém z asfaltérů klidně i pět litrů vody.
U chleba tepleji

Výskat si v létě nemohou ani pekaři. Pobyt u rozpálené pece si užijí jenom vyslovení milovníci tepla. „A to už to po loňské modernizaci pekárny není to, co to bývalo,“ s úsměvem zavzpomínal Vladimír Kopecký z pelhřimovské Adélky na časy, kdy na místě současné, takřka dokonale izolované techniky ještě stávaly průběžné pece. Z nich horko přímo sálalo. Když se k tomu připočetly ještě nevhodně umístěné luxfery a okna, teplota v dílně vonící po chlebu útočila na čtyřicetistupňovou hranici.

I dnešních tamních dvaatřicet stupňů ale má k ideálnímu pokojovému prostředí daleko. „U pekařiny prostě bude vždycky teplo. Musí se u toho více pít, na dílně máme automaty na sodovku. Mnohem horší je to v zimě,“ upozornil pekař na citelné rozpětí mezi teplotou uvnitř a venku.

S tímtéž úkazem se právě nyní vyrovnávají kromě ledařů ze zimního stadionu i pivovarníci.

Sladina vyžaduje neustálou pozornost

Týká se to zejména zaměstnanců, kteří pečují o rodící se pivo ve spilce. Počítačově chlazené kádě udržují ve sklepení celoročně neměnnou teplotu osm dílků nad bodem mrazu. Zimní bunda patří k samozřejmostem této profese.

Třeba zrovna v pelhřimovském pivovaru ale vyvedou schůdky tyto pracovníky přímo na rozpálený dvůr prostý jakéhokoliv stínu. „Kolikrát se stane, že chlapi si zajdou rovnou ve vaťácích pro svačinu do nedalekého obchodu. Vyletnění lidé tam na ně koukají jako na zjevení. Není ale zbytí,“ konstatoval obchodní ředitel pivovaru Poutník Jiří Vacek.

Při výrobě zlatavého nápoje ale k mání i opačný extrém. Čelí mu takzvaní várenští neboli lidé, kteří pobíhají okolo tanků s vroucí sladinou.
„Bývá tam rozhodně více stupňů než venku. Navíc se vaří dvanáct hodin, dvoučlenná směna várenských tam musí být prakticky nepřetržitě. V létě je to vcelku náročné,“ podotkl Josef Novotný, který strávil vařením pelhřimovského piva nejméně patnáct let.