„Přišel tam pán, který rozdával pruty. Tak jsem si je od něj vzal a zkusil uplést košík,“ líčí dvaaosmdesátiletý důchodce, jak se dostal ke svému koníčku.

Co kus, to originál

První pokus ale nedopadl moc dobře. „Košík se mi vůbec nepovedl,“ vzpomíná Sviták. Ten se ale nevzdal. Nasbíral několik cenných rad od zkušeného košíkáře a dal se znovu do díla. Každou zimu se mu už pod rukama rodí spousta košíků.

Jaroslav Sviták ale nemá košíkařinu pouze jako zábavu na dlouhé zimní večery. „Pracuji celý rok. Musím si nařezat proutky a roztřídit si je podle velikosti,“ popisuje Sviták.

Výroba jednoho kusu mu zabere průměrně pět hodin. „Dávám si záležet. Každý košík je originál. Chci, aby vypadaly pěkně,“ říká Jaroslav Sviták.
„A hlavně, aby dlouho posloužily lidem, kteří si je ode mě vezmou,“ uzavírá dlouholetý bořetínský košíkář Sviták.