„Náš tajemník je pravidelně kontroluje. Z jejich strany trošku chybí komunikace, ale jinak si myslím, že žijí celkem spořádaně,“ informoval František Plešák, starosta Žirovnice, pod kterou obec Štítné spadá. Ustrašená dcera s matkou denní světlo téměř neznají. „Jsou stále zalezlé. Ven chodí málokdy. Lidí se bojí,“ podotkl Plešák.

Aby také ne, od několika oslovených štítenských obyvatel zrovna chvála na jejich hlavy nepadá, právě naopak. „Takoví lidé by neměli vůbec ve společnosti být, patří do blázince,“ shodli se dva postarší důchodci, kteří postávali uprostřed štítenského rynku.

Na obranu obou žen je však nutné podotknout, že na ně doposud žirovnická radnice nezaznamenala žádnou stížnost. „Jak říkám, žijí úplně jinak, než tomu bylo dříve. Je to svérázný způsob života, který ale nikomu neubližuje,“ pověděl starosta Plešák s tím, že mladší ženě radnice nabízí možnost přepravy na pracovní úřad do Pelhřimova. Ta jí ale zatím stále pohrdá.

Strastiplný život

„Tohle je asi největší problém. Přesvědčit mladší z obou žen, aby si něco našla. Více už jí pomoci nemůžeme,“ zdůraznil Plešák. Život se s rodinou Lněničkových zkrátka nepáře. „Bydliště“ pod vrbou v Batelově, v jihlavském parku či na budínské plovárně.

To je jen strohý výčet míst, kde všude se do té doby Lněničkovy potulovaly. Lidem se tak stali nechtěnou atrakcí. Jejich předešlou zastávkou byla místnost pro plavčíky na budínské plovárně.

„Tam byly asi jen tři týdny. Přes zimu by tam umrzly. Proto jsme jim našli ubytování v kulturním domě,“ sdělil František Plešák. Trable s nimi zažila i jihlavská radnice. Tam bydlely do konce září minulého roku.

Jihlavský magistrát se pokoušel s Lněničkovými jednat. Dokonce jim byl od města poskytnut holobyt. Dostaly i tisícovku na zajištění základních životních potřeb. Bez výsledku. „Na podzim loňského roku vyslovila rodina přání vrátit se do místa svého trvalého pobytu, a to bylo v Žirovnici,“ řekl s odstupem času Radek Tulis, tiskový mluvčí jihlavského magistrátu. Právě ze Žirovnice byly Lněničkovy zhruba před čtyřmi lety vystěhovány.

Důvodem bylo neplacení nájemného, a hlavně stížnosti sousedů na nesnesitelný zápach, který se z bytu Lněničkových linul celým panelovým domem.
„V bytě skladovaly odpadky snad několik let. V haldách bordelu měly vybudované cestičky jako nějaká zvířata,“ přiblížil okolnosti vystěhování Lněničkových jeden ze sousedů.

Právě na nepořádek doplatila matka s dcerou i v dalším bydlišti. Z bytu v Litohošti na Pelhřimovsku, kam ze Žirovnice odešly, byly vystěhovány rovněž. „Neplatily nám nájem a k tomu zdevastovaly byt,“ řekl tehdy Jaroslav Zrebný, předseda Stavebního bytového družstva v Pelhřimově.

Nucené stěhování

Další zastávkou obou žen byl Batelov na Jihlavsku. Tam se odstěhovaly ke svému rodinnému příslušníkovi, synovi Lněničkové. Ten tehdy pracoval v tamním Motorpalu.

Obě nešťastnice ubytoval načerno v batelovské sokolovně. Správce budovy je byl nucen vystěhovat. Rodina pak půl roku pobývala pod větvemi urostlé vrby před batelovskou sokolovnou.

„Vydržely tam do prosince předminulého roku. Snažili jsme se jim pomoct prostřednictvím různých charitativních organizací a sociálního odboru jihlavského magistrátu. Marně,“ sdělil starosta Batelova Petr Janoušek. V mrazech předloňské zimy se Lněničkovy vypravily do krajského města, kde přebývaly v budově autobusového nádraží.

Odsud je spolu s dalšími bezdomovci opakovaně vykazovali městští strážníci. Po třech letech se tak matka s dcerou ocitly opět v Žirovnici. Bez jediného dokladu a peněz.

„V první řadě jsme jim vyřídili rodné listy a občanské průkazy, aby mohly zažádat o sociální dávky,“ řekl na podzim starosta Plešák.
Podle úsudku psychologa Maxe Kašparů jedna z žen trpí tesaurismem. V překladu chorobným sběratelstvím surovin.

„Takoví lidé jsou schopni zaneřádit vlastní byt takovým způsobem, že se tam prakticky nedá žít,“ doplnil Kašparů. Choroba se nedá léčit. Pouze zmírnit, a to pod dohledem. Jak uvedl Max Kašparů, na Pelhřimovsku touto chorobou trpí více lidí.

Nekonečný příběh rodiny Lněničkových tak píše další, tentokrát relativně poklidnou kapitolu. Následující měsíce či roky napoví, jestli tomu tak bude i nadále.